Poslední slovo Ondřeje Neffa: Pojďme se dobře bát |
V několikavteřinové zkratce je vyjádřeno to, čemu se říká rána osudu. Někdy to je v rozmezí zlomků vteřiny jako v tomto případě. Jindy je to rozloženo do několika vteřin. Řídíte auto a najednou se něco semele a už to všechno lítá. Někdy se průběh odehraje v rozmezí dnů, měsíců i let. Vedete nějaký život, máte pocit, že si ho řídíte, a směřujete někam v souladu s jinými životy a do toho přijedou nějaké tanky.
V Bejrútu to byly vteřiny. Ještě dva postřehy a z toho druhého přejdu k jádru věci. Ten první: z Česka odjel na místo neštěstí oddíl hasičů se cvičenými psy. Přijeli, tam je buzerovala armáda. Jistě tam pak udělali mnoho užitečné práce, a když se vrátili, šup s nimi do karantény. Tomu se říká pro dobrotu na žebrotu, snad jim někdo za tu námahu a nasazení poděkoval.
Druhý postřeh se týká obecné nespokojenosti, která tam v tom někdejším středovýchodním Švýcarsku panuje. Když se tam přijel podívat francouzský prezident Macron, předali mu petici, jestli by Francie znovu nepřevzala nad Libanonem patronát. Je to jako kdyby lidi z někdejší kolonie žádali bývalou metropoli, aby to vzala znovu do ruky. Chce se zvolat – to jsou ty konce tužeb po svobodě!
Ta petice je spíš kuriozita než politická iniciativa, o které by se dalo reálně uvažovat. Nicméně sama Francie má celkem třináct zámořských území, přičemž pět z nich mají status departementu, tedy správní součásti Francouzské republiky. Obyvatelé Guadeloupu nebo Guyany by asi řekli – děkuju pěkně, kdyby někdo přišel a začal prosazovat samostatnost. Nicméně jakákoli rekolonizace nepřichází reálně v úvahu. Důvodů je mnoho, ale jeden je možná více podstatný, než si myslím.
O Africe mi hodně povídal můj zesnulý přítel L. M. Pařízek, cestovatel a spisovatel. Taky příslušník francouzské cizinecké legie a dopisovatel listu Le Matin z Afriky. Ten znal klasickou koloniální Afriku a vyprávěl, že běloši zastávali v koloniích vedoucí funkce od poštmistra a přednosty železniční stanice výš.
Tohle nám líčil u skleničky bílého ve vinárně U Martina ve zdi před pětačtyřiceti lety a já si tenkrát říkal: našel by se dnes nějaký Evropan, který by chtěl dělat poštmistra v Senegalu? Dnes by tam nikdo nechtěl dělat ani ministerského předsedu.
Kdepak, kolonie se obnovovat nebudou. To spíš se někdejší kolonie stěhují do Evropy. V Americe si pěstují ideu, že by měli černoši dostávat reparace za zotročení. To je dobrá inspirace: což takhle si střihnout reparaci za koloniální minulost?
Česko z toho nevyklouzne. Ani kdyby majitel Dejvického koloniálu v Praze Bubenči přemaloval vývěsní štít.
