Poslední slovo Tomáše Baldýnského: Pravidla knihovny II.
Premium
O antidepresivech se říká, že jste díky či spíš kvůli nim schopna či schopen prožívat svůj život jakoby zvenčí, nezúčastněně, tak, aby těžké věci bolely méně (a ty krásné zas míň těšily), čímž se váš vnitřní život začne spíš líně pohupovat, než aby bouřil a vyčerpával vás i všechny okolo. Že přinášejí vyrovnanost.
Něco podobného právě zažívám i já, nicméně nikoli díky medikaci, ale díky tomu, že mě konečně napadlo nechat někoho jiného za sebe srovnat moji knihovnu.
Abych to vysvětlil – pořádání knihovny je v mém světě záležitost vysoce soukromá, náročná a pro vyrovnanost nebezpečnější než rozchod či úmrtí domácího mazlíčka. Dokonce jsem o tom už i tady psal. Ze svého digitálního archivu vím, že to bylo 19. 12. 2007 a že se to Poslední slovo jmenovalo Pravidla knihovny, zjistit to mi trvalo míň než minutu.
Ale knihovnu plnou papírových knih nesrovnáte pár kliky myší do adresářů, neprohledáte fulltextem, musíte je všechny vyndat, utřít z nich prach, podle tvaru a struktury knihovny odhadnout, kam co umístit, trýznivě se rozhodovat, zda budete rovnat podle edic, či příjmení autorů, podle obsahu, žánru, či formy, po deseti minutách pak zjistit, že úvodní plán byl chybný, protože kdysi nějaký pitomec rozhodl, že romány Johna Irvinga budou o cenťák větší než váš regál, vrátit se zpátky, začít znovu, dokud si nezačnete rvát vlasy, že jste za život nashromáždili přesně o jednu sbírku poezie víc, než se vejde do horní police, do toho se na vás valí všechny ty absurdní velkoformátové knihy, které se nevejdou na délku ani na hloubku, co s časopisy, do háje, budete opravdu někdy číst ty výtisky kulturního měsíčníku Plamen z roku 1968, jak jste si slíbili, když jste je před patnácti lety objevili v antikvariátu, a co těch dvě stě vydání Vanity Fairu, které když v knihovně budete mít, kultivovaný návštěvník vás odsoudí, ale zas jsou v nich tak zajímavé články o zločinech, to už je půlnoc, mimochodem, dáváte si panáka, protože co už, tak znova na to, co s tou poezií, řeknete si, na co si to vůbec hrajete, kterou sbírku poezie jste od pětadvaceti otevřeli, co to všechno vyhodit, ale copak to jde, tady je Smuténka se Skácelovým věnováním, bylo vám šestnáct, když vám to podepisoval, pak si vzpomenete, jací jste tehdy byli, pak jací jste teď, čtvrtý panák, a už sedíte na podlaze, brečíte a nejmíň týden bude trvat, než vás halda před knihovnou donutí se znova pokusit.
Všichni jsme tam byli. Ale já si najal brigádnici, chytrou slečnu z kulturní rodiny, sedím si tu jako pán, píšu do novin, po očku ji sleduju, jak nad haldou knih bledne ona. A cítím vyrovnanost.
Chápu, že vám to můžete připadat jako vykořisťování, takhle outsourcovat svoje zoufalství, ale taková je doba. Můžete si zaplatit člověka, který se za vás rozejde po chatu, tak proč nenechat někoho za sebe plakat nad knihami? Ale jestli zítra nepřijde to dodělat, jak slíbila, bude tohle poslední Poslední slovo. To jistě pochopíte.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
