Poslední slovo Jaroslava Veise: Vzkaz budoucím generacím
Premium
Musím se přiznat, že letité vzrušené přetahování se, zda na Staroměstském náměstí má, či nemá opět stát mariánský sloup, se mnou nijak necloumalo. Přesto, když byl nakonec vztyčen, musel jsem uznat, že sochař Váňa potvrdil pravdivost nejméně dvou přísloví: totiž že víra i hory přenáší a že trpělivost zas nosí růže.
Sloup na náměstí rozhodně patří víc než stánky s trdelníkem a kontinuální vánočně-velikonoční trh, a vsadil bych se, že i jeho odpůrci, snad vyjma politiků bojujících o pozornost, jej nakonec začnou vnímat esteticky, a nikoli symbolicky.
Taková je architektura, dokáže téměř vždy vrůst do prostředí, v němž se, byť po ostrých sporech, octne. V dobrém slova smyslu ji další generace skoro vždy přijmou. (Jako každé pravidlo, i tohle má svou výjimku a tou jsou zhoubné panelové novotvary obchodních domů Prior či okresních výborů KSČ uprostřed tradičních náměstí a starobylých městských center, jedna z největších zrůdností normalizace. Ty jsou nepřijatelné absolutně.)
Jenže pak přišla chvíle požehnání sloupu a s ní i trapná fraška se vzkazem budoucím generacím, jenž měl být uložen do nitra sloupu. Ten souboj pamětních listin, bobtnající soupis adeptů podepsání na posmrtnou slávu, smutné oči sochařovy… vše jako z návodu, jak se chovat podle provinční etikety.
Pointou, jakou by snad ani Jaroslav Hašek nevymyslel, jsou slova místopředsedy Společnosti pro obnovu mariánského sloupu Karla Kouda pro Deník N., když dotázán na dění kolem listin, pravil: „Nám je ukradené, jestli on (míněn sochař Váňa) tam být chce. Investorem je Společnost, která zaplatila všechny faktury. Kdo platí, tomu v hospodě muzika hraje.“ (Ideální ilustrací k tomuto výroku by pak byl obraz Josefa Lady Rvačka v hospodě, tam muzika hraje, vlevo nahoře!)
Nemíním to jako blasfemii, avšak jestliže už mermomocí trváme na tom, že by uvnitř měl být uložen nějaký speciální vzkaz jakožto svědectví o nás a této době, pak by největší vypovídací hodnotu měl popis veškerého dění kolem obnovování sloupu a zejména pak sporu, co v něm má být uloženo, kdo pod tím může být podepsán a kdo se o to snaží. Včetně všech verzí listiny i podpisů.
Dost však snění. Racionálně vzato nemá v informačním věku smysl jakékoli oficiální poselství kamkoli ukládat ani se cpát do fronty na podpis. V informačním věku to vše bude zachováno v podobě rychle a snadno dohledatelné jinde, nejspíš v cloudu, to je skoro jako v nebi. Smysl by měl snad potajmu ukrytý vzkaz kameníků, drobnost, kterou tam uložili, něco docela obyčejného. Taková láhev se zprávou, vhozená nazdařbůh do moře času. Doufám, že něco takového udělali a nikomu o tom neřekli.
Ale především: vzkazem budoucím generacím je přece obnovený pomník sám. Všechno ostatní jsou jen „píarové“ hrátky a marketing. Zkrátka kecy.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
