Lidovky.cz

Názory

Poslední slovo Tomáše Baldýnského: Číňani


Tomáš Baldýnský | foto: Lidovky.cz

Premium Názor
Praha - Jak se teď zas řeší ta Čína, vybavil jsem si, jak jsem kdysi napsal takový dada scénář o malé vesnici na cestě mezi Prahou a Lány, v jejíž blízkosti z důvodů technické závady zastaví kolona čínského prezidenta, který jede na návštěvu za tím naším, pročež čínská tajná služba začne z bezpečnostních důvodů nenápadně nahrazovat potenciálně rizikové české obyvatele převlečenými Číňany.

Poslední slovo Tomáše Baldýnského: Pravidla knihovny II.

Nikomu ve vesnici to vlastně moc nevadí, jen hlavním hrdinům chybí jejich kamarád Jindra, také nahrazený Číňanem – Jindlou. Jindru Číňané zařadili na seznam bezpečnostních rizik omylem – nesprávně přečetli transparent, s nímž se zúčastnil demonstrace za opravu školního sociálního zařízení (stálo na něm „OPRAVTE BIDET“), takže šéf čínské ochranky Čechy uklidní. 

Až kolona odjede, bude jejich přítel z mobilního vězení, které je její součástí, propuštěn a všechno bude jako dřív („To vězení... To je to velké šedé auto s ostnatým drátem kolem dveří? Jak je z něj slyšet pláč?“, ptají se Číňana – „Ne, to je továrna na boty,“ odpoví). A jak slíbí, tak se stane. Kolona nakonec odjede, Jindru propustí a všechno je skutečně jako dřív. Jako by se nic nestalo.

Což byla, myslím, zásadní chyba scénáře. V realitě Číňani už neodjedou. A nic už nebude jako dřív, takže v té mojí vesnici taky měli zůstat, Češi měli dál dělat, že se nic neděje a pokud ano, že je to dobré, jako náš titanový pan prezident, občas by se měl mezi nimi sice objevit někdo statečný, kdo vstane a řekne, co si myslí, ale pak by měl zas někdo další říct, že tím budou naše firmy přicházet o zakázky, aby konec byl stejně pěkně rozpitý a nejasný, jaká je realita. 

Protože ať už člověk nesouhlasí s čínským režimem, jak chce, stejně má doma něco, co tam někdo vyrobil za zlomek platu a v nepřijatelných podmínkách, dokonce to ani nemusí představovat bezpečnostní riziko jako mobilní telefony, stačí pálka na ping pong, kterou jsem právě odložil. 

Koho jsem podpořil tím, že jsem si ji koupil? Režim, který potlačuje náboženství a svobodné názory? Nebo nějakého udřeného dělníka, který si za mé peníze koupí misku rýže? Proto mě Vystrčilův projev na Tchaj-wanu dojal, ale zároveň zdeprimoval. Protože mi jen připomněl, jak těžké a prakticky nemožné je žít v globalizovaném kapitalismu sám se sebou spokojený, v souladu s nějakými ideály, být pyšný na sebe, na své bližní, na svou zemi, vládu a prezidenta. Je snazší dělat, že se to nestalo.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.