Konkrétně se jednalo o případ olomouckého řidiče České pošty, který zpochybňoval, že řidiči pracující pro poštu v Praze mají vyšší mzdy, a to přestože práce v obou městech je (zjednodušeně řečeno) stejná, zejména pokud jde o její obtížnost.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dovodil, že se skutečně jedná o srovnatelnou práci, u které zákoník práce vyžaduje, aby byla spojena se stejnou (srovnatelnou) mzdou. Tato povinnost platí, ačkoliv skutečně existují regiony s rozdílnými sociálněekonomickými podmínkami, kde se uplatňují rozdílné ceny bydlení, dopravy, zboží a služeb.
Pošta podá ústavní stížnost proti zamítnutí různých mezd. Podnik musel řidiči z Olomoucka dorovnat nižší plat |
Důvodem je, že tyto vnější okolnosti zákoník práce nezmiňuje mezi aspekty, které stanovení rozdílné mzdy umožňují, respektive přikazují. Zákoník práce počítá pouze s aspekty samotné práce, jako je například obtížnost dané práce, její bližší pracovní podmínky, potažmo pracovní výsledky zaměstnance. S ohledem na jednoznačné znění zákoníku práce proto ekonomická realita dle Nejvyššího soudu neumožňuje zaměstnavateli, který působí ve více regionech, aby u stejných zaměstnanců mzdu stanovil odlišně (právě v závislosti na podmínkách daného regionu).
Toto rozhodnutí vyvolalo doslova pozdvižení, a to zejména u velkých zaměstnavatelů, kteří nepůsobí pouze na jednom místě. Lze totiž předpokládat, že drtivá většina z nich má – stejně jako Česká pošta – obdobně nastavený systém odměňování, na jehož základě poskytuje zaměstnancům ve velkých městech (zejm. Praze) vyšší mzdu než zaměstnancům v regionech, a to i když je jejich práce v zásadě shodná.
Okamžitě se proto vyrojily debaty o tom, že se jedná o špatné rozhodnutí, které nerespektuje ekonomické zásady a které může vést k vážným ekonomickým dopadům pro řadu zaměstnavatelů. Zatímco negativní ekonomické dopady jsou jednoznačné, neboť v rámci České pošty lze předpokládat, že toto jedno rozhodnutí povede (ať již rovnou v nejbližších měsících, nebo následně na základě většího počtu soudních sporů, uložení pokut kontrolních orgánů a tlaku odborů) k dorovnání mezd všech zaměstnanců na „pražskou“ úroveň, a to i zpětně za předchozí tři roky.
Z ekonomického pohledu tak může jít o jednorázový náklad v řádu jednotek miliard korun a zásadní navýšení mzdových nákladů do budoucna. Standardní podnikatelské subjekty takové náklady nemusejí ustát a nelze tak vyloučit ani ukončení jejich činnosti a propouštění.
I přes výše uvedené jde z čistě formálního pohledu o rozhodnutí správné – Nejvyšší soud neměl s ohledem na jednoznačné znění zákoníku práce příliš možností, jak odůvodnit opačný závěr. Jinak řečeno, špatný je především samotný zákoník práce, který by bylo vhodné změnit, což ale zástupci vládní koalice v této chvíli odmítají.
Osobně mám za to, že by stačilo, pokud by se do zákoníku práce doplnilo, že požadavek na rovné zacházení je nutné hodnotit nikoliv v rámci celého zaměstnavatele, ale jen konkrétní provozovny (továrny, prodejny apod.).
Jako ideální bych pak viděl, pokud by se celá komplikovaná úprava rovného odměňování vypustila (v zákoníku práce by zůstal jen zákaz diskriminace, tedy zákaz stanovit mzdu odlišně na základě některého z diskriminačních důvodů, jako je věk, pohlaví či etnický nebo rasový původ), ale rozumím, že to není v současné době průchodné.
Uvidíme, jaký bude další vývoj a jak se s rozhodnutím sžijí ostatní zaměstnavatelé, potažmo zda na něj skutečně nezareagují někteří politici a nepokusí se věc vyřešit návrhem na změnu právní úpravy.
