V osmdesátých letech minulého století nás v Bratislavě začali navštěvovat dva čeští katolíci z Prahy, chartisté Václav Benda a Václav Malý. Chtěli poznat slovenské prostředí, historii, osobnosti komunistického odporu.
Během opakovaných návštěv se setkali s bývalým poslancem Slovenského sněmu (parlamentu válečné Slovenské republiky) Pavlem Čarnogurským, politickými vězni, katolickými kněžími a bojovníky za svobodu biskupem Jánem Korcem, Viktorem Trstenským, Ladislavem Hanusem, Štefanem Šmálikem, Andrejem Patkou, Silvestrem Krčmérym, Vladimírem Juklem a samozřejmě při každé návštěvě s občanskými disidenty Jozefem Jablonickým, Mirem Kusým, Milanem Šimečkou, Jánem Budajem a dalšími. Jaký byl slovenský a český katolicismus v době normalizace a co se za léta svobody v tomto ohledu změnilo?
Český a slovenský katolicismus v době normalizace působily v jiném politickém prostředí. Českoslovenští komunisté chtěli náboženství a církev potlačit, ale mezi Českem a Slovenskem byly rozdíly. Ukazuje to také příběh kněze Václava Malého.
V únoru 1977 podepsal sedmadvacetiletý novokněz Václav Malý Chartu 77 a o rok později byl jedním ze 17 zakladatelů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V lednu 1979 byl zbaven státního souhlasu a následně strávil sedm měsíců ve vězení. U výslechu byl asi 250krát. Vyšetřovatelé se k němu chovali neurvale, při jednom výslechu ho surově zbili, z Chrudimi ho odváděli v poutech. Po odebrání souhlasu pracoval až do pádu komunismu jako zeměměřičský figurant a topič.
„Slušní“ estébáci
Po listopadu 1989 jsem šel jednou v Bratislavě po náměstí Svobody. Pozdravil mě nějaký pán a já mu říkám: „Neznáme se my dva?“ On na to: „Ne!“ Já: „Nezatýkal jste nás – Jána Čarnogurského, Václava Malého a mě – v Lamači na ulici?“ A on: „Ale byl jsem k vám slušný!“
Musíme uznat, byli k nám „slušní“. Mne poslali domů, Malého slušně vzali na StB, poté ho slušně naložili do vlaku a slušně doprovodili na hranice. V Česku to bylo trochu jiné!
V době normalizace hráli klíčovou roli v náboženském životě v Česku a na Slovensku osvědčení náboženští „veteráni“ z padesátých let. V Česku to byli lidé jako Mádr, Zvěřina, Šilhan, Bárta a další. Nová generace vyrůstala pod jejich vlivem a vedením. V případě Václava Malého to byl františkán, teolog Bonaventura Bouše.
Na Slovensku se víra v době komunismu ubránila zejména díky široké lidové zbožnosti. Statisícové poutě byly oporou a symbolem odporu katolického Slovenska vůči komunistickému ateismu. Ale bez osobností jako Krapka, Dieška, Mastiliak, Dermek a těch, jež jsem v souvislosti s návštěvami Malého a Bendy zmiňoval, by věřící na Slovensku byli jako „ovce bez pastýře“. Generace trpitelů a vyznavačů v našich národech sehrála klíčovou roli při obraně víry a svobody.
Na Slovensku po listopadu 1989 vyrostlo několik významných teologických osobností především v Římě, kde působí na katolických univerzitách a biblických ústavech. Doma žije nespočetné množství dobrých kněží, řeholníků a řeholnic, kteří se nezištně věnují lidem, ale na intelektuálním poli zažíváme šedý průměr. Kromě toho znakem dnešního Slovenska je, že se vytrácí důvěra v jakékoliv instituce a autority. Žel, toto se začíná dotýkat i katolické církve.
V Česku ožívá víra, církev a věřící začínají znovu požívat úcty ve společnosti. Češi dnes mají výrazné teology, kteří na poli katecheze, církevní historie a spirituality mají své jméno i v zahraničí. Ale když vidím, jak někteří z nich mají potřebu zápasit s pražským arcibiskupem kardinálem Dukou, jsem trochu v rozpacích. Kardinál Duka je jejich představeným a na rozdíl od jiných v době komunismu šel s kůží na trh, za což zaplatil léty věznění a bezpočtem výslechů a tlaků ze strany StB.
Vinu nepřiznali, lítost neprojevili
Václav Malý stál v první linii listopadových událostí. Jakmile skončily revoluční dny, opustil veřejné dění a po desetileté přestávce začal působit jako kněz v Praze. Na konci roku 1996 ho papež Jan Pavel II. jmenoval pomocným pražským biskupem. Za své biskupské heslo si zvolil „Pokora a pravda“. Za léta svého působení navštívil Kubu, Čínu, Súdán či Írán, kde se setkal s pronásledovanými křesťany.
V rozhovorech, které s ním připravují novináři, zaznívá často otázka, jestli odpustil těm, kdo mu v životě ublížili. Malý vždy říká, že odpustil, ale dodává, že tito lidé necítili nikdy potřebu uznat svou vinu a omluvit se. Myslí si, že zejména příslušníci StB, kteří iniciativně páchali násilí, měli být voláni k odpovědnosti. My všichni jsme se v euforii svobody přes to přenesli. Nikoho nelze nutit, aby uznal svou vinu.
Nesouvisí ale mnoho zla v naší společnosti právě s tím, že ti, kdo byli strůjci zla a nepravosti v letech komunismu, si nikdy svou zodpovědnost ani vinu nepřiznali a neprojevili lítost? Jak je možné tohle zatvrzelé zlo, které v naší společnosti stále visí ve vzduchu, ještě napravit anebo proměnit?
Biskupa Malého u příležitosti jeho jubilea srdečně zdravíme a těšíme se na jeho další návštěvy na Slovensku!
