Pamatuji si ten den dost zřetelně: katedra matematické lingvistiky Sárské univerzity byla tehdy celkem čerstvě založená, tak jsme měli plánovaný výjezdní seminář (dnes by se řeklo „team-building“, ale tehdy se ještě mluvilo slušně). Pak ale přišel v úterý odpoledne pokyn z rektorátu, že se ve středu nesmí ani náznakem pracovat. Bylo pěkně, tak jsme celý den hráli volejbal.
To je ovšem dost subjektivní pohled. To objektivně podstatné leží jinde: totiž že se toho 3. října Německo, do té doby rozdělené na Spolkovou republiku (jejímž prvopočátkem bylo spojení americké a britské zóny do útvaru s legrační nálepkou Bizonie) a Německou demokratickou republiku, sjednotilo. Třicet let je kulaté výročí, patří se zavzpomínat a přidat pár poznámek.
Tou první je, že rozdělení na SRN a NDR neodpovídalo územím obsazeným armádami protihitlerovské koalice. „Osvobození Sovětskou armádou“ se tak stejně nesmyslně jako v Plzni slavívalo třeba i v Lipsku. Šlo v podstatě o již před koncem války dohodnutý handl za to, že západní spojenci dostali sektory v Sověty dobytém Berlíně.
Tou druhou je, že nešlo o první takové sjednocení: k 1. lednu 1957 se ke Spolkové republice připojilo právě Sársko, které do té doby mělo jakousi Francií kontrolovanou nezávislost (užil bych asi slovo „protektorát“, kdyby nám je nacisti nezošklivili).
A tou třetí je, že nešlo o sjednocení rovnocenných partnerů: Východní Německo, které se v hospodářské oblasti nemohlo rovnat prosperující Spolkové republice a které hlavně morálně zcela zkrachovalo u svých obyvatel, rovnocenným partnerem prostě nebylo. To sjednocení proto – poté, co je 12. září 1990 ve smlouvě nazývané „2 + 4“ odsouhlasili ministři zahraničí spojenců – proběhlo vlastně tím sárským modelem: přistoupením pěti nových spolkových zemí ke Spolkové republice tak, jak ji definuje její Základní zákon (fakticky ústava, které ale v době jejího vzniku v r. 1949 dali jen provizorní název, protože se předpokládalo, že po sjednocení bude schválena nová – platí ovšem dodnes).
Byl v tom sice malý háček, že v okamžiku připojení tyto nové země neexistovaly (NDR byla členěná na kraje), ale to právníci nějak ošetřili. A byl v tom – jak se ukázalo později a ukazuje se dodnes – také velký hák: kromě panáčků na semaforech pro chodce převzalo bývalé Východní Německo totiž všechno ze západu, což po počátečním nadšení ze (západo)německé marky u mnoha obyvatel vedlo a vede dodnes k pocitu, že jsou „občané druhého řádu“, a z něho plynoucí frustraci.
Někdy si říkám, že navzdory tomu, že do České republiky nikdo nenapumpoval biliony marek, je svým způsobem dobře, že jsme neměli žádné „Západní Československo“.
