Ale horečku nemám, Chanel číslo 5 od olomouckého syrečku rozeznám poslepu a domácí práce vykonávám, jak se ode mne očekává. Proto ani nechodím na testy, čímž se liším od mladších členů rodiny, kteří mají dýchací cesty v pohodě, ale na testy chodí, jelikož měli styky.
Jeden z dorostenců šel před týdnem na večírek u kamaráda, že tam bude jen pět spolužáků a taky tam může přespat, takže se nemusí vracet nocí. To bylo v pátek. V úterý kamarád volal, že je pozitivní. Ne že by mu něco bylo, ale je ve florbalovém mužstvu, kde se covid vyskytl, tak musel na test. No, náš chlapec radši taky. Naštěstí nic, přinejmenším do dalšího mejdanu. (Kupodivu prý virus nenašli ani matce pozitivního florbalisty.)
Dalšího vnuka poslali zase domů ze školy, protože při matematice zakašlal. Volali rodičům, ať si pro kluka stoosmdesáticentimetrového přijdou, že ho nesmějí poslat samotného. Na test šel druhý den ráno, odpoledne už ale taky věděl, že příští den musí opět do lavice.
Vlastně se v naší širší rodině vyskytlo testování celkem pětkrát. A to je zajímavá věc, že nikdo nečekal frontu a výsledky byly vždycky k dispozici velice brzy, průměr dvanáct hodin po stěru. Tím nechci zpochybňovat ty, kdo mluví o frontách a čekání, jen zaznamenávám, co vím určitě.
Jinak nic moc nového, snad jen pes. Jeho předchůdce, sedmiletý boxer, skončil špatně, nejspíš proto, že vypadal tak dobře. Soudím podle toho, že jeho cenami ověnčený zploditel ukončil svou pozemskou pouť už ve čtyřech letech. Teď si děti pořídily radši podvraťáka, snad bude mít zdravější kořínek.
Jo a předevčírem odpoledne mi volal manžel, který pomáhal neteři se stěhováním mimo Prahu, že jede zpátky, ale má problém. U pumpy asi pětadvacet kilometrů od domova právě natankoval plnou nádrž, a když chtěl platit, zjistil, že se mu ze zadního sedadla ztratila peněženka v plátěné tašce. S kartou a všemi doklady. Kromě toho se mu brzo vybije mobil… Ne, v takové situaci nemá cenu kázat, že peněženka nepatří na sedadlo, ale do schránky v palubní desce, kde tolik nepřitahuje pozornost zlodějů.
Po organizační stránce nebyla záchranná akce snadná. Znamenala shánění někoho, kdo má auto, čas a ochotu vyjet na misi. Nakonec se našli dva a šlo jen o to zjistit polohu té pumpy. Už jsme ji skoro měli, když se po víc než půlhodinovém logistickém cvičení peněženka objevila. Kde? Ve schránce palubní desky, kam se řidič před tím nedíval, protože tam ji, jak ještě teď tvrdí, nikdy, ale opravdu nikdy, nedává.
Takže ne že by se nic nedělo.
