Poslední slovo Karla Olivy: 30 let a jedno Německo |
Ve shodě se závětí Alfreda Nobela by se tedy měly (např.) v roce 2020 udělovat ceny za vědecké výsledky dosažené v roce 2019. Realita je ovšem zcela jiná: laureáti Nobelových cen musejí splňovat nejen to, že (kdysi) učinili významný vědecký objev, ale i podmínku, že se udělení dožili.
Připomeňme zde, že náš jediný nositel této ceny za vědu Jaroslav Heyrovský rozpracoval objev a metodu polarografie ve 20. letech minulého století (od r. 1929 se polarografy vyráběly komerčně), leč Nobelova cena za chemii mu byla udělena až r. 1959, poté, co na ni byl nominován poosmnácté(!). Je ovšem v zájmu spravedlnosti potřeba dodat, že ani u prvních laureátů, tedy již v r. 1901, to nebylo jinak: např. W. C. Röntgen, poctěný cenou za fyziku, objevil po něm pojmenované paprsky již v r. 1895.
Nechtěl bych ale, aby předchozí vyznělo jako prázdná kritika praxe výborů Nobelových cen – je totiž jasné, že význam vědeckého objevu se často, ba v naprosto převažující většině případů prokáže až po letech. Problém je tak spíše s uvedenou podmínkou v Nobelově závěti.
Nejen ta podmínka sama, ale vlastně celý ten nápad s udílením cen „za přínos lidstvu“ je tak trochu zvláštní – a trochu z nich vysvítá, jaký byl Alfred Nobel člověk: chemický inženýr a průmyslník, jenž zbohatl na svých vynálezech v oblasti výbušnin a střeliva, na podnikání ve výrobě zbraní (byl vlastníkem firmy Bofors, jejíž původní zaměření na výrobu železa a oceli změnil na výrobu děl a jiné výzbroje, čehož se ostatně firma drží dodnes), a získal také velké jmění tím, že investoval do podnikání svého bratra Ludviga v oblasti těžby ropy v okolí Baku. A na počátku myšlenky Nobelových cen stála podivná souhra náhod okolo Ludvigovy smrti.
Když Nobelův bratr zemřel 31. března 1888 v Cannes, přinesly o tom 12. dubna zprávu i pařížské noviny – ovšem jejich redakce si přitom spletla Ludviga s jeho mladším bratrem, a tak Alfred Nobel, žijící tehdy v Paříži, zahlédl při chůzi kolem novinového kiosku titulek „Le marchand de la mort est mort“ („Obchodník se smrtí zemřel“), který se – k jeho překvapení – týkal jeho samotného.
Vzhledem k jeho průmyslovým a obchodním aktivitám to nebyl titulek úplně nepravdivý (až tedy na to, že domnělý zesnulý byl stále živ), což si Alfred Nobel jako citlivý člověk a filantrop uvědomil – a začal přemýšlet o tom, jak na něj bude svět pohlížet, až jednou skutečně zemře. Pozitivní výsledek těchto sebezpytných úvah potom vtělil do své slavné závěti…
