Lidovky.cz

Názory

JURAJDA: V boji proti covidu si nevybíráme mezi zdravím a ekonomikou. Buď obojí, nebo ani jedno

Oddělení klinické mikrobiologie na Bulovce, kde se provádějí rozbory testů na covid-19. foto:  Dan Materna, MAFRA

Páteční úvaha Miroslava Singera, mého kolegy z NERV a spolužáka z doktorských studií, se věnovala zásadním otázkám, společenským, ekonomickým i zdravotním, které se dnes kvůli dramatickému zhoršení epidemiologické situace u nás řeší snad v každé domácnosti (Pod tlakem obrazu, LN 2. 10.).
  15:37

Pokusím se zde jednotlivé kroky úvahy shrnout do jedné věty a pak argumentovat proti nim. Pokud se při tom dopustím přílišných zjednodušení, snad mi to bude odpuštěno s odkazem na potřebnost a závažnost této debaty. Oba považujeme za zásadní zdravotní dopady recesí a roli médií, ale závěry činíme jiné.

Odbržděný vlak epidemie

SINGER: Covid je více než medicínský problém. Je to signál o potížích naší západní civilizace

Počty nových nákaz se již stabilizují, takže není třeba víc šlapat na brzdu. Páteční rekordní nárůst nových případů a v EU srovnání extrémní podíl pozitivních testů stabilizaci nenasvědčují. Je možné, že se epidemie šíří stále rychleji, jen už jsme narazili na strop testovacích kapacit. Představme si ale na chvíli, že se nám skutečně podaří udržet se delší čas někde nad dvěma tisíci případů denně.

Taková stabilizace by měla vysoké zdravotní i ekonomické náklady oproti scénáři, ve kterém by se nám podařilo razantními opatřeními dosáhnout snížení počtu nových nákaz hluboce pod tisícovku denně. To je totiž hladina, kde nehrozí omezování běžné zdravotní péče a kde na dlouhodobé udržení epidemie pod kontrolou opět stačí málo bolestivá opatření, protože trasování a testování takzvaně stíhá, tj. má nejvyšší účinnost při nalézání a hašení nových lokálních ohnisek nákazy.

Oddělení klinické mikrobiologie na Bulovce, kde se provádějí rozbory testů na...
Oddělení klinické mikrobiologie na Bulovce.

Epidemiologická opatření mají velké náklady. Současná opatření jistě nákladná jsou, ale to je způsobeno tím, že jsme si nechali utéct možnost držet epidemii pod kontrolou pomocí levných opatření, jako je právě chytrá karanténa a roušky. Čím později a postupněji se dodatečná opatření zavádějí, tím rychleji ze z kopce rozjel odbržděný vlak epidemie a tím těžší a dražší ho bude nakonec brzdit.

Smrtnost na covid-19 je nízká, takže omezení jsou neúměrná. Nárůsty úmrtí oproti předchozím rokům v zemích, kde se nepodařilo epidemii udržet na uzdě, jsou významné, ale to pro zvážení úměrnosti nákladů nestačí. Pokud počty nově nakažených budou dále růst, pokud se bude omezovat běžná zdravotní péče a v médiích uvidíme umírající v domovech pro seniory, přestanou lidé sami od sebe jezdit do práce hromadnou dopravou, posílat děti do škol a nakupovat.

Jak ukazují výzkumy z různých zemí, ekonomické dopady má primárně samotná epidemie, tj. strach z nákazy, ne vládní opatření. Například ve Švédsku, kde ostatně dlouhodobě dodržují přísnější postupy než my, lidé méně utrácejí a propad HDP je větší než v okolních zemích, jež měly na jaře plošné uzávěry. Náklady cílených vládních omezení tak jsou mizivé oproti nákladům plošného samovolného zpomalení ekonomiky. Navíc ekonomické recese mají své vlastní zdravotní dopady, které mohou být podobně velké, i větší, než přímé zdravotní dopady epidemie.

PETRÁČEK: Lockdown nebude. Ale jinak se život kromě ekonomiky přiškrtí

Místo úmrtí na covid-19 budou lidé umírat na dopady recese. Právě že pokud epidemii opatřeními nezpomalíme, ekonomika se sama zpomalí tak, že ekonomická recese bude mít za následek nárůst depresí a sebevražd, tj. úmrtí navíc k těm na covid-19.

Náklady na zabránění jednomu úmrtí na covid-19 jsou vyšší než u jiných nemocí. Jenže ty jiné nemoci nejsou tak vysoce infekční a nemají tak velkou externalitu jak zdravotní, tak ekonomickou, jako má covid-19.

Lůžek JIP je pořád dostatek. V některých nemocnicích u nás již zase dochází k omezení běžné a potřebné zdravotní péče a náš zdravotní systém spíš narazí na nedostatek zdravotního personálu než lůžek. Ale hlavně tu jde o podobný argument, jako když se na konci srpna říkalo, že ještě nerostou hospitalizace a ještě nikdo neumírá. V tu chvíli už bylo přitom zřejmé, že vzhledem k šíření nákazy bude u nás do měsíce počet úmrtí narůstat a přiblížíme se aspoň v Praze k hranici kapacit zdravotního systému. (Jsem v tomto ohledu tzv. „on the record“.) Auto také neřídím pomocí pohledu do zpětného zrcátka, ale čím rychleji jedu, tím se dívám na silnici dále dopředu, protože tam dorazím rychleji.

Žádná země nemá skutečné řešení. Mnoho zemí, včetně sousedního Německa, se ale naučilo relativně levnými omezeními a trasováním a testováním udržet společnost a ekonomiku na 90 % v chodu a v tomto stavu vydrží, dokud nebudou léky nebo vakcína či obojí. Udržet ekonomiku a společnost na 90 % v chodu se však zatím nepodařilo žádné zemi, která ztratila kontrolu nad šířením covidu-19.

Bez paniky rozdmýchávané v médiích bychom tím prošli bez omezení. Podobně v obráceném gardu by šlo argumentovat, že jsme v důsledku medializovaného přílišného uklidňování ztratili nad epidemií kontrolu. A že to není technokratické centralizované řízení, které nás svedlo na scestí, ale sociální sítě, jež pro svůj výdělek rozdělují společnost na dva tábory s extrémními pohledy na jakoukoli zásadní společenskou otázku včetně pandemie.

Ve sporu mezi „rýmičkáři“ a „panikáři“ dnes nezaznívá ekonomicky klíčový argument: i pokud by rýmičkáři měli pravdu a covid-19 byla jen (výrazně nakažlivější) varianta chřipky, které věnujeme přílišnou pozornost, pak pro úspěšné zvládnutí situace je ještě třeba přesvědčit o tom celou společnost. Když lidé uvidí v médiích umírající v domovech seniorů, když rodiny přestanou posílat děti do škol a nakupovat, pak strategie rýmičkářů povede k ekonomickým a následně zdravotním škodám, i kdyby měli ohledně covidu-19 pravdu.

Zatím se v žádné bohaté zemi nepodařilo strategii promořování ustát za plného chodu ekonomiky a zdravotního systému, a to i kvůli tomu, že rizikové skupiny mají příliš kontaktů se zbytkem společnosti, aby je šlo ochránit testováním.

Zlepšení situace bude něco stát

Možná si čtenář řekne, proč se tu o epidemii baví dva ekonomové místo zdravotních odborníků. No proto, že šíření epidemie je navýsost společenský proces. A také její dopady do velké míry určují společenské mechanismy. Když se lidé v USA po teroristických útocích z 11. září báli létat letadly, zemřelo jich na silnicích podobné množství jako při vlastním teroristickém útoku. Létat mezi velkými městy v USA je prostě bezpečnější než dlouhé trasy zvládat v autech. Podobně reakce společnosti dnes spoluurčuje dopady epidemie. A druhotné zdravotní dopady způsobené ekonomickým propadem budou také aspoň tak významné jako přímé zdravotní dopady covidu-19.

My dnes nehandlujeme zdraví za ekonomiku, ta se bez zdraví zpomalí sama. Dostali jsme se vlastní vinou mezi země s nejhorší covid-19 situací na světě. Návrat do časů, kdy jsme měli pod tisícovku nových nákaz za den, nás bude něco stát, ale dočasná omezení jsou ta nejlepší zdravotní i ekonomická investice, kterou můžeme udělat.

Autor je ekonom, CERGE-EI.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.