Nejradši bych se byla dala do tance, ale při pohledu na nenucené elegantní pohyby těch, co zpívali na pódiu, jsem se neodvážila: měla jsem pocit, že bych ve srovnání s nimi vypadala jako nemotorná medvědice.
Nejradši bych se byla dala do tance, ale při pohledu na nenucené elegantní pohyby těch, co zpívali na pódiu, jsem se neodvážila: měla jsem pocit, že bych ve srovnání s nimi vypadala jako nemotorná medvědice.
Poslední slovo Petrušky Šustrové: Covidová hodina |
Byla jsem na koncertě Totem’s už nejednou, ale strhující dojem byl vždycky týž, připadalo mi, jako bych je slyšela poprvé, jen jsem se někde v pozadí mysli trochu divila, odkud už ta slova znám. Moc mi toho pozadí na myšlení ale nezbývalo: v drtivé většině mě zaměstnávalo bezbřehé nadšení, naprostá spokojenost s tím, co vidím a slyším, jako bych se vrátila do prvotního stavu, kdy prostě hltám současnou chvíli a celý svět za zdmi stodoly zmizel.
Žádný koronavirus, žádné pitomé hádky politiků, dokonce i Bělorusko a Náhorní Karabach zmizely kamsi daleko za obzor. Spadla ze mne únava i určitá omrzelost, která mě trápila už několik týdnů. Z celého světa zbyla jen ta krásná stodola, muzikanti, zpěváci a publikum. Kéž by to nikdy neskončilo, přála jsem si usilovně.
Poslední slovo Petrušky Šustrové: Podoba války |
Nu, koncert samozřejmě skončil, ale sen pokračoval. Vyšli jsme ze stodoly na prostranný dvorek, lidé postávali ve skupinkách a popíjeli pivo, a kdekdo začal hrabat v chytrém mobilu a hlásit výsledky voleb. Povznesená nálada převozníka, „nás, turistů“, které „všude znaj“ i „nerozhodnýho Hamleta“, o kterém tak krásně zpívala Natalka, potichu vyvanula, ale nenahradil ji pocit všednosti. Svátek trval a trval, povídali jsme až do rána.
Pracně jsem si spočítala, že jsem Totem’s poprvé slyšela někdy před osmi roky a že jsem pak několik dní chodila jako ve snách. Kapela se od té doby trochu proměnila, ale písničky zůstaly a zůstalo i to, čím se pro mne tahle kapela liší od všech ostatních: nasazení a nadšení jejích členů, díky nimž je – aspoň pro mne – každé jejich vystoupení jako poprvé.
Znám málo věcí a situací, které jsou tak vtahující, a přitom by je mělo s sebou nést nejen každé živé umělecké vystoupení, ale i dobrý film, knížka a co já vím dalšího. Když jsem se za svítání uložila do postele, chvíli jsem hloubala, zda by to nadšení neměl člověk nosit v sobě. Možná měl – a možná v každém někde vespod doutná, ale otravný svět to kazí a nenechá nadšení vybublat na povrch?
Pak jsem se ale pokárala: to by se každému hodilo svést vlastní omrzelost na někoho nebo na něco jiného! Svět… pche! Tak jsem se aspoň politovala, že nemám dost sil, abych si tu energii držela trvale a nepotřebovala vnější podněty. Pak mi vytanula na mysli poslední myšlenka před usnutím: ale pro koho by potom Totem’s hráli, kdybychom se radovali sami od sebe?