KAMBERSKÝ: Sbohem, hospodo, sbohem, zájezde! Přijdou krajně nepříjemné rozkazy |
Dynamika davového chování je těžko srozumitelná, ještě hůře předpověditelná a nejčastěji ji pochopíme až ex post. Ale v každém případě je fascinující. Je to přesně měsíc, co na tomto místě stálo „Svým způsobem to člověku nejde do hlavy. Na jaře volali bdělí spoluobčané policii na maminku, která si sama u řeky s vlastními dětmi spustila roušku na půl žerdi. Městská policie v Dolních Počernicích zabránila českému reprezentantovi v dálkovém běhu Petru Válkovi ve vstupu na území obce, protože ‚si má s rouškou běhat po Praze‘. Celé hospodářství stálo a ministr zdravotnictví trval na tom, že když se rodina přesune z kuchyně do auta, musí si všichni povinně nasadit roušky. A teď? Párty pro stovky a tisíce lidí, pití z jednoho kbelíku a požadavek na roušky je nepřijatelné omezování svobody.“ Kde se to všechno otočilo?
Situaci vtipně popsal ve Španělsku žijící český novinář Václav Rákos: „V březnu se tu všichni rouškám smáli a tvrdili, že je to leda pro lidi, co nemají cojones. Naprosto nechápali, nač rouška je. Teď jsou příkladně vzorní – aby ne, když tu podle vlády pomřelo 30 000 lidí a podle márnic a autonomních vlád 50 000–60 000 lidí.“ Ten paradox pak shrnul do bonmotu: „Češi se na podzim chovají jako Španělé na jaře; Španělé se na podzim chovají jako Češi na jaře.“ Stále to pořádně nechápu.
Ano, svým způsobem to je logické: národy, jež prošly covidovým očistcem, jsou od té doby opatrnější. Státy, které se s koronavirem prakticky nesetkaly, již nechtějí opakovat „zbytečný lockdown“. Ale to nám nestačí.
Druhé vysvětlení spočívá v síle vizuální paměti. Zatímco na jaře nás strašila amatérská videa ze severoitalských nemocnic, teď máme sami v živé paměti dobu, kdy jsme dlouhé týdny nemohli ani ku bradýřům a kadeřnicím. Jan Mazánek to shrnul v této zkratce: „Na jaře děsily obrázky ze severní Itálie a neměli jsme zkušenost s negativními dopady lockdownu. Teď nás neděsí obrázky ani z Itálie, ani v Česka, zato máme živou zkušenost s negativními ekonomickými i psychickými dopady přísné karantény.“
KAMBERSKÝ: Tenhle ministr nebude slušnej |
Třetí vysvětlení připomíná optické zkreslení: názory většiny se možná ani tolik neproměnily, jen byla na jaře více slyšet jiná „křičící menšina“, než je slyšet dnes. Většina z nás se nejspíše chovala v dubnu racionálně a chová se tak i v říjnu, ale vidět a slyšet jsou úplně jiní.
Nejsmutnější a asi nejdůležitější je explanace čtvrtá: mnoha firmám a živnostníkům jde doslova o krk. O celoživotní. Pokud s vypětím všech sil (a případně s pomocí z rozpočtu) jaro přežili, vědí, že teď jim klepe bankrot na dveře. A je jedno, zda jste kavárník, či fitness trenér, muzikant, či hoteliér, vydavatel, či šéf automobilky. Celý byznys klečí od konce léta na vládě, aby v žádném případě nezavírala ekonomiku. Ne proto, že by si nedokázali odepřít další miliony. Ale proto, že jim hrozí krach.
