Poslední slovo Karla Olivy: Alfréde, Alfréde! |
Nic z toho mi nevadí, jen mi trochu přijde, že když ministr nekultury Antonín Staněk vyhodil Jiřího Fajta z ředitelského křesla uvedené instituce takovým způsobem, že ministr kultury Lubomír Zaorálek cítil potřebu se za to jménem úřadu omluvit, měl možná Jiří Fajt to křeslo dostat zpět. Ale to je asi jen moje naivní představa o slušnosti, která v politice, jak se opakovaně ukazuje, nemá místo.
Leč k věci: protože trpím jistou dědičnou náklonností k polštině – mj. je můj otec hlavním autorem a matka jednou ze spoluautorek dosud nejrozsáhlejšího polsko-českého slovníku – tak mne takové personální potvrzení úrovně a úrodnosti česko-polských vztahů dokonce potěšilo. Ocenil jsem i to, že ministerstvo kultury dokázalo překročit blátivé břehy českého rybníka. A když už jsem u tohoto překračování, dovolil bych si pár poznámek o polštině pro Čechy obecně a pro osazenstvo České televize zvláště.
Polština má jinou abecedu než čeština. To je dáno jednak rozdílným vývojem pravopisných systémů a jednak odlišným repertoárem hlásek. Začněme tím, že v ní neexistují dlouhé samohlásky (jež naopak hrají zásadní roli v češtině – na návštěvě nezkoušejte paní domu pochválit „kýtičky“ místo „kytiček“).
Písmenko „ó“ se tedy nemůže číst jako dlouhé „ó“ – čte se jako „u“, takže ten kontroverzní důl je třeba vyslovovat //turuf//, nikoliv //turóf//, jak to bez výjimky slýchám v Událostech na ČT. Co polština naopak má, je nosové „n“, jež se v písmu zachycuje tak, že se k předcházejícímu „a“ nebo „e“ připíše ocásek, čímž vzniknou písmenka „ą“ a „ę“, s tou komplikací, že to „ą“ se čte //on// (s nosovým „n“).
Takže jméno vítězky nedávného tenisového klání Świąt(e)kové – v počeštěné podobě s vynecháním vkladného „-e-“ a zanedbávající rozdíl měkkého a tvrdého „š“ – je potřeba číst //švjontková//, nikoliv //švjateková//, jak jsem to slýchal ze studia Branek, bodů, vteřin (pařížský zpravodaj měl ale výslovnost adekvátní). A nejdrastičtější nakonec: polština pro některé hlásky používá spřežkový pravopis.
Polské „cz, sz“ se čte //č, š// a „rz“ je potřeba číst buď tradičně jako naše //ř//, nebo – protože v běžné polštině taková výslovnost ve 20. století zanikla – jako //ž// (polské děti tak v analogii našeho procvičování „i/y“ trpí pod knutou diktátů na „ż/rz“). Ve zpravodajství z letošních prezidentských voleb mě proto šokovalo, když anonymní ženský hlas vyslovil jméno jednoho kandidáta //t-r-z-askofski//. Bývalého německého kancléře snad nikdo nečte //s-ch-r-óder//, tak bychom snad jisté minimální znalosti mohli mít i o polštině.
Aby „poprawna polszczyzna“ nebyla v českém vydání polštinou „popravenou“, ale aspoň přibližně „správnou“.
