Do foroty se shánělo uhlí, štípalo dříví, zavařovalo a kupovaly se ručníky nebo spodky, pokud zrovna byly k mání. Když k nám přijela babička Filipína, která nebyla zvyklá nečinně sedět, nabízela pořád mamince, že jestli vážně nechce pomáhat s ničím jiným, aspoň jí nadělá do foroty nudle.
Dneska si nudle i spodky koupíte, kdy chcete, ale zase nejsou lidi. Konkrétně do vlády. A když už nějaké seženete, zase nevydrží, třeba proto, že je nachytali v hospodě, která měla být pro hosty uzavřená. Nechtěla bych být v kůži toho, kdo musí hledat náhradu, notabene ve spěchu. Ti nejlepší ministrovat často nechtějí a podprůměrné nepotřebujete.
Nevím, jestli měl premiér nějaká jména v zásobě, nebo musel improvizovat, ale všímám si, že teď se dělá do foroty hodně věcí. A nemyslím jen roušky a polní nemocnice.
Někteří začali s předstihem chystat vánoční cukroví, jiní trestní stíhání vlády a švagr Standa zase pohřeb. Svůj. Už napsal do pohřebního ústavu, jak by si ho představoval, a sondoval, co to bude stát, že by si našetřil, aby potomci neměli škodu. Mimochodem, přeje si žeh, ale bez obřadu, který si připravuje sám (do foroty). Bude k dispozici na internetu, i se sadou fotek nebožtíka.
Standa taky přišel s vychytávkou. V televizi prý viděl dokument o tom, jak se podařilo identifikovat Hitlerovo žebro, které zůstalo v dubnu 1945 na spáleništi, a to pomocí vlasů, co si schoval na památku diktátorův holič.
Kvůli DNA si proto přeje zachovat místo urny s popelem (v němž žádná biologická stopa nezůstane) pramínek vlasů. Mohl by se v jakési minischránce přilípnout třeba k náhrobku babičky Klárky, plánuje osmaosmdesátiletý sportovec, který má dalších nápadů ještě na léta.
Já si sháním do foroty hlavně knížky, aby mi nedošlo čtivo, ale tentokrát zavřeli knihovnu dřív, než jsem stačila zareagovat, přesněji dočíst už vypůjčený Deník z Prahy 1945–1946 psaný pražskou Němkou Margarete Schellovou.
Zajímavé svědectví z jiné strany, než je ta naše česká. Roční pobyt ve sběrném táboře, kam se autorka dostala, byl traumatický. Členové revolučních gard se jako dohlížitelé předvedli, než byli vystřídáni regulérní policií, dost sadisticky, ale během roku se zadržená setkala i s lidskostí.
Nakonec čtu, když už nemám nic jiného, v té knize i dodatky s německými reakcemi na berlínské vydání z konce padesátých let. Překvapila mě jejich podobnost s hejty, které čítávám na sítích, ale občas i v novinách, dneska: „… jak může taková nějaká ženština tak bezostyšně říkat, že někteří Češi byli milí? Měla by se stydět!“
Teď bych si dala pro změnu něco trochu veselejšího. Nebo radši trochu víc, abych měla do foroty.
