Kdyby tedy někdy dorazil a nedělal neustále „chyby v nakládce vozidla“, jak na něj služebníček bonzuje. Svoje internetové bankovnictví mám na hitlistu mnohem výš, má absurdní křestní jméno (George), tyká mi a chová se ke mně, jako bychom spolu pásli husy.
„Ahoj, o víkendu si dám pauzu,“ píše mi a já řvu: „Ne, Georgi, ty debile! Nedáš si pauzu, protože jsem si v pátek zapomněl přeposlat peníze na kartovej účet, a když si teď dáš pauzu, nebudu mít ani na rohlíky!“ Jenže to je Džordžínovi jedno, dá si pauzu, ať za něj jeho majitelům s celkovými aktivy jeden a půl bilionu korun platím, kolik chci.
Ale copak je sám? Všechny tyhle megafirmy nás nutí, abychom se k nim chovali, jako kdyby byly z rodiny. „Tady je Pavel z Rohlíku,“ říká mi do telefonu někdo, koho vyškolili, aby se takhle představoval. „Ty Tomáš?“ ptá se Ibrahim z Uberu, který mi pámbů zaplať alespoň tyká proto, že ještě dostatečně nepronikl do tajů našeho krásného jazyka (a jak se později ukáže, což je větší problém, ani do tajů pravidel silničního provozu, což jsem musel vzít v úvahu, když jsem po skončení jízdy plnil v aplikaci hotentotsky formulovaný příkaz „Ohodnoť Ibrahim“).
A Google? Napíše místo nějak normálně formulované chybové hlášky „Jejda“. Jejda??? Pátá největší firma na světě mi píše „Jejda?“ A když se začnete zajímat, co tím Jejda přesně myslí, v jejich dokumentaci, v kapitole „Jejda, Ouha nebo jiná chyba“, se dočtete toto: „Chybný požadavek: váš klient vydal chybný nebo neplatný požadavek, Jejda či Ouha (602, 500, 102, 009, 103)“. Cítíte to taky? Přečtete si to a najednou jako kdyby tomu milému, trochu neohrabanému služebníčkovi najednou spadla maska a pod ní se ukázala ozubená kolečka zlého robota, kterým ve skutečnosti je.
Nakonec mi pomohl čaj Spánek a nervy, vážně. Vytáhl jsem pytlík z krabičky a přečetl si, co je na něm napsáno. „Zde, prosím, odstřihněte.“ Vidíte, Googlové a Ubeři? Normálně bych to vzal zubama, ale když je ten čaj tak hezky zdvořilý, šel jsem si do koupelny pro nůžky. A rád.
