Ještě nejsou známy podrobnosti. O tom, kdo mírem získá a kdo ztratí, lze usuzovat nepřímo. Podle toho, že vedení Arménie v Jerevanu je za dohodu terčem domácích protestů. Či podle toho, že na ni přistoupilo jen pod tlakem na bojišti, kdy ázerbájdžánské jednotky (s podporou Turecka a syrských džihádistů) se blížily k centru Karabachu.
Arméni se tak jeví jako ti, kteří tratí, a Azerové jako ti, kteří získávají. Což vypovídá o vývoji sil i mocenské roli Ruska.
Náhorní Karabach patří mezi státy-nestáty bez širšího uznání jako Kašmír, Palestina, Severní Kypr, Donbas, Podněstří, Jižní Osetie či Somaliland. Jejich status vznikl mimo mezinárodní právo, z vojenských konfliktů, ale už desítky let si udržují stabilitu.
Náhorní Karabach je první ukázkou státu-nestátu, kde byla stabilita po čtvrtstoletí nalomena vojensky. Tedy cestou, jíž se obávají Indie a Pákistán vůči Kašmíru, Izrael vůči Palestině nebo Řecko a Turecko vůči Severnímu Kypru.
Je to ukázka postupu, který se sice zaštiťuje mezinárodním právem a jím uznávanou hranicí, ale jeho naplnění by v praxi vedlo k etnické čistce Arménů v Karabachu. Z toho plyne pár postřehů.
Za prvé. Moskvou zprostředkovaná dohoda přímé etnické čistce zabrání, ale Armény staví do role poražených. Za druhé. Na příměří mají dohlížet Rusové, což je logické (Moskva udržuje normální vztahy s Baku i Jerevanem). Ale nové je to, že na mírové misi se má podílet i Turecko, jak zaznělo z Baku.
Za třetí. Je to poprvé, kdy Moskva v areálu, který pokládá za svou sféru vlivu, připouští roli jiného státu, nota bene člena NATO. Je to tím, že Moskva vliv na Kavkazu ztrácí? Nebo tím, že rozvíjí – teď na úkor Arménů – vztahy s Erdoganem? Můžete hádat třikrát.
