Poslední slovo Karla Olivy: Bílá hora a čeština
Karel Oliva
| foto: Lidovky.cz
Premium
U příležitosti současného kulatého výročí se ve veřejném prostoru propírá bitva na Bílé hoře a konečně se odstraňují nánosy historicky nepravdivých mýtů, které na neděli 8. listopadu 1620 v podivné (a podivu hodné) shodě nakupilo národní obrození, první republika a komunističtí kulturtrégři.
Všem se hodilo – pravdaže každému z jiných důvodů – prezentovat prohru stavovského vojska jako národní a jazykovou katastrofu v kontextu antagonismu češství a němectví, jenž českými dějinami odedávna probíhal a na české straně se projevoval mj. obavou o národní jazyk: již Dalimilova kronika kritizuje poněmčování („Čeleď z Němec, z Němec mistři, / Němkyně je na koni / a mé děti, synci bystří, / německy jen švadroní“), z doby sto let po ní jsou známy Husovy výpady proti Pražanům mluvícím „odpoly česky, odpoly německy“, užívání slov přejatých z němčiny bylo kritizováno v době humanismu i v baroku.
Velký impuls purismu zaměřenému proti germanismům pak dalo národní obrození a příliš v tom nepolevila ani první republika. Nenávist ke všemu německému včetně jazyka se samozřejmě vzepjala v důsledku druhé světové války. A až časy velmi nedávné reorientovaly český jazykový purismus na angličtinu.
Měla však s národem a jeho nejprominentnějším znakem, totiž jazykem, skutečně něco společného bitva na Bílé hoře? Předcházelo jí stavovské povstání, jehož ikonickým symbolem je druhá (či třetí, jak se to počítá) pražská defenestrace. Při ní zástupci zemských protestantských stavů, jazykově Češi i Němci, vyhodili z okna Pražského hradu českojazyčné katolické šlechtice Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka.
Následně přijali za krále kalvinistu Fridricha Falckého, který neuměl česky snad ani slovo. V bělohorské bitvě bojovali na stavovské straně žoldnéři z nejrůznějších národů pod velením hraběte Christiana von Anhalt, velitelem legendami opředeného „moravského“ pluku byl Heinrich Schlick, jazykově Němec stejně jako jeho příbuzný Joachim Andreas, jenž byl spolu s Heinrichem Matthiasem von Thurn nejvýznamnějším z vůdců povstání; skutečnost, že z historickosentimentálních důvodů tyto pány píšeme jako Kristiána z Anhaltu, Jindřicha a Jáchyma Ondřeje Šlika či Jindřicha Matyáše Thurna, z nich (jazykové) Čechy neudělá.
O pár měsíců později následovala poprava 27 „českých pánů“, z nichž ovšem někteří neovládali češtinu prakticky vůbec a pro další nebyla mateřským jazykem.
Jinými slovy, události okolo bitvy na Bílé hoře byly záležitostí především náboženskou (i když ani to není přesné, neboť mezi popravenými byl i katolík Diviš Černín z Chudenic), českého národa se z národnostního, a tedy ani jazykového hlediska bělohorská bitva nijak přímo nedotkla. Situace se změnila k horšímu až v důsledku vydání Obnoveného zřízení zemského (pro Čechy 1627, pro Moravu 1628). Ale o tom zase jindy.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
