Zda můj každoroční rituál, během nějž se přihlašuju k myšlenkám, které mi po zbytek roku připadají někdy překonané, někdy směšné, někdy falešné; nebo pandemiální odpovědnost možného šiřitele či příjemce nákazy, který už by prostě jen chtěl, aby to skončilo a člověk se nějak mohl pohnout dál. Takže přece nebude lézt někam do davu a zvyšovat reprodukční číslo.
Když porovnáte pandemii a komoušskou realitu osmdesátých let, snadno vás napadne, kolik mají společného. Taky jsme se tehdy radši drželi doma, báli se mluvit s cizími, zpívat se zakazovalo (minimálně Mišíkovi), taky se tehdy žilo s obavou, že to nikdy neskončí, zvlášť ty poslední roky jste se cítili jako maratonec, který se doplazí na dohled cílové pásky, a pak mu s ní někdo cukne zas do nedohledna. Když se objevil Gorbačov, říkali jsme si, že tak rok, a půjde to do háje.
Pak 21. srpen 1988, pak Palachův týden, pak zas srpen, pak se říkalo, že na svatého Václava anebo na výročí republiky, všude kolem s komunisty vymetali, jenom u nás pořád nic, taky jsme tehdy byli nejhorší v Evropě (tehdy naštěstí až za Rumunama). No a pak toho 17. listopadu se lidi naštvali a rozhodli se přestat bát nákazy, tedy kdybych se měl té metafory držet.
Ale ona je celkem přesná, ten pocit ze 17. listopadu se šířil podobně jako virus. V rodinách, v zaměstnání, z dětí na rodiče. Nejvíc se ho báli ti staří, mladí byli nejnebezpečnější přenašeči. V televizi nás vyzývali, abychom nosili náhubky, a varovali nás před fake news (to nejslavnější a nejefektivnější fake news moderní české historie přece byla zpráva o smrti studenta Martina Šmída) a snažili se je postihovat a blokovat.
Jenže už se to nedalo zastavit. Barvy na semaforu byly sice naopak – čím víc se to šířilo, tím víc mizela rudá –, ale růst byl také exponenciální a takový, že nakonec i samet-negativní raději předstírali nákazu. Nevadí mi, že moje děti o tom ví kulový. Ale je mi líto, že nic takového nezažily a nejspíš ani nezažijí.
Ačkoliv šance by tu byla. Kdyby dneska vystoupil ministr zdravotnictví se změnou strategie a vyzval národ, ať se promoří, to by taky začal mejdan, co říkáte? Jak by to z nás všechno spadlo, jak bychom vyběhli z domů, potkávali se, kašlali na sebe, organizovali covidové večírky! Nakažení lidé z Prahy by objížděli venkov a lidé čekali v zástupech na to, až k nim promluví, a doufali, že kapénky svobody dopadnou i na ně. Superspreadeři by mohli konečně opustit domácí vězení a lidé, kteří je před pár dny ani neznali, by se rvali o možnost podat jim ruku (a pak si ji olíznout).
Když tak o tom přemýšlím, tak na tu Národní asi radši zajdu. Třeba se tam zase něco semele...
