Úplně odtržená ovšem nejsem, jelikož ledacos zaslechnu. Tuhle jsem třeba nesla domů nákup, a když jsem na Maltézském náměstí míjela mladou dvojici, co přišla na Malou Stranu zřejmě na procházku, zaznamenala jsem poznámku „… tady normální lidi určitě nebydlej“. Byla bych ráda vysvětlila, že pár jich tu pořád ještě bydlí, ale dvojice už byla stejně za mými zády. Taky nevím, jestli by ji to zajímalo.
Poslední slovo Radky Kvačkové: Mladí muži |
Vzpomínám si, že když jsem jako holka chodila přes Kampu, od dvou laviček, co stály vedle sebe (vždycky stejných), vylétala do prostoru parku slova jako Piáva nebo kumpačka: „… Piávě jsem se, Gott sei Dank, vyhnul… A u který kumpačky jsi byl ty?“ Říkali kumpačka, jako my říkáme telka. Pamětníci, kteří ještě bojovali za císaře pána. Posadit se vedle, asi bych se byla dozvěděla zajímavé věci, jenže zamlada moc nesedíte ani neposloucháte, takže zůstanou jen útržky. K stáru byste z nich třeba rádi něco utkali, nebo aspoň umotali pár nitek kontinuity života, ale chybí vám dost materiálu.
Jak ráda bych si dneska pohovořila se svými prarodiči a rodiči například o jejich dětství. Proč se o něm víc nemluvilo? Nebo proč jsem se neptala například na to, jaké to bylo odejít z domova už v jedenácti letech? Maminka se občas zmínila o stesku a strachu z latináře, ale tatínek budil dojem, že snad ani nikdy dítě nebyl, možná kvůli tomu, aby si zachoval autoritu. Akorát jednou, když jsme měli k večeři ovar, zmínil, že jako kluk dostával od bytné jen prasečí ouško s razítkem.
Poslední slovo Radky Kvačkové: Do foroty |
A babička, jeho maminka, prozradila, že na konci prázdnin obyčejně zmlátil mladšího bratra. Ze vzteku, že ten může zůstat doma. Z jejích poznámek mi uvízla ještě informace, že když se narodila, otec na maminku půl roku nepromluvil. To jsem se výjimečně zeptala proč. Prý proto, že přivedla na svět holku. Dneska bych na ni měla celý seznam otázek. Vždyť já ani nevím, jestli byl její muž ve válce jako ti veteráni z Kampy. Nebo jestli se řešila, když babičce umřela devítiletá holčička na zánět mozkových blan, spojitost s klíšťaty. A jestli se o takové možnosti tenkrát vůbec vědělo.
Našich bych se víc ptala na druhou válku a na to, co bylo po ní. Jestli vědí, jak skončila ta slušná Němka, co bydlela nad nimi a pořád prý říkala Ich scheisse auf Hitler, a jak Rakušanka od vedle, která naopak Hitlera milovala a všichni se jí báli? Zkoušeli to zjistit? No, už se nezeptám. Zůstávám zkrátka sběratelkou střípků. Jako mnozí.
