Poslední slovo Radky Kvačkové: Mluvení lupení
Premium
Názor
Jéééžiš, to jsem ráda, že vás vidím, radovala se ta přibližně pětačtyřicetiletá žena, zjevně lačná hovoru, a hned se chopila jedné z mých nákupních tašek, že mi s nimi pomůže domů. Úplně domů by se v karanténě nemělo, tak aspoň na chvíli na procházku do parku, přemlouvala mě, musí mi toho totiž spoustu vyprávět…
Třesu se na lidi, kteří chtějí vyprávět, zvlášť když jsem je dlouho neviděla, v daném případě od doby, kdy jsme obě chodily s dětmi a vnoučaty na hřiště.
„Tak co pořád děláte?“ provedla jsem výkop.
„No to je nadlouho,“ upozornila na epický rozměr následujícího stará známá, „a já jsem v Praze jenom na otočku.“ – „Takže žijete v cizině?“ – „No jo, kdepak tady, co bych tu dělala?“ – „A co děláte tam?“ – „To byste nevěřila…“ – „Něco dobrodružného?“ – „Co já všechno zažila, to si nedovedete představit... To je úplně jinej svět…“ – „Lepší než v Praze?“ pokusila jsem se propracovat k slibovanému. „No, to rozhodně, až na tu koronu,“ naznačila odpich. „Nejhorší to bylo v březnu v Kodani.“ – „Pobýváte v Kodani?“ – „Ne, v Německu. V Kodani jsem jen spala na lavičce…“ – „Na lavičce? Proč jste nejela domů?“–„Jak jsem mohla jet domů, když jsem neměla pas?“ – „A jak jste přišla o pas?“ – „To je dlouhá historie. Nedá se vylíčit jen tak. A já jsem tu jen na skok…“
Zdá se vám, že moje společnice nakonec víc mlčela, než mluvila? Opak je pravdou. Mluvila pořád, akorát nic neřekla. Jako tenkrát na lavičce dětského hřiště, což tam bylo běžné, skoro norma. To jen já na sebe a své nejbližší práskám kdeco. Občas přemýšlím proč.
Možná čekám něco jako reciprocitu. Tady je kousek mojí story. Nechce dát taky někdo něco do placu? Sdílení může být totiž skvělé, úlevné i poučné, a při troše přehánění dokonce i zábavné. Jen by se neměl přepálit úvod, zvlášť při korzování, protože začnou bolet nohy.
Mě tentokrát začaly, takže jsem se nedozvěděla, co je v Německu lepší než u nás ani co se stalo v Kodani. Jedna z mnoha zkušeností, které vysvětlují moji dlouhodobou preferenci psaného slova před mluveným.
„Ty pořád něco čteš,“ diví se mi doma a poukazují na vynález sluchátek, podcastů a audioknih. Sem tam mě muž naláká k poslechu něčeho, co – jak říká – musím slyšet, protože je to hrozně zajímavé. Netvrdím, že není. Jen je tam toho zajímavého pět vět ze sto devadesáti, a ještě až skoro na konci hodinové relace. Na papíře bych je vyhmátla za pár minut.
Nedávno jsem z nedostatku jiné náplně deštivého odpoledne sledovala jakousi diskusi v Poslanecké sněmovně. Co se dalo říct během dvou minut (s rezervou), roztáhlo se na patnáct, kolik řekl jeden, tolik chtěl říct i další, a další radši ještě víc.
Mluvení lupení. Perly se v něm hledají těžko. Ale stejně bych zase šla strašně ráda s někým na pokec. Nejspíš proto, že i lupení je člověku občas třeba.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
