Poprvé jsem tam byl před 31 lety, měsíc po pádu totality, v autobusu spolužáků ze střední, byl to takový ten příšerný zájezd vyhladovělých Čechů, kteří sami sobě nalhávali, že jedou poznávat dosud zakázaný svět, podívat se na svatého Štěpána a na Schönbrunn, ale ve skutečnosti se jenom třásli na to, že si za vyvekslovaných sto marek koupí walkmana a boty se třemi pruhy.
Vybavuje se mi to už nezřetelně, ale i tak mám chuť se propadnout pod zem. Kolem Štěpána jsme jenom prolítli a pak jsme zaparkovali u blešáku a nechali se kolektivně oblafnout fikanými Srby (můj walkman fungoval asi třicet sekund, což pak – pod světlem – začalo dávat smysl, byl totiž značky „SOMY“), peníze brzo došly, začalo se stmívat, my jeli až v osm večer, ale ten vysněný Západ najednou působil cize a my jako vetřelci.
Ano, bylo to v té době, kdy se na vídeňských krámech začaly objevovat české nápisy: ČEŠI, NEKRAĎTE.
Ze studu jsem se odpojil od výpravy a začal bloudit po tom městě, tehdy nejkrásnějším, jaké jsem kdy navštívil, a cítil jsem se jako na jiné planetě, lidi tam byli úplně jiní než doma. Ne jen že krásně oblečení, ale jiní. Procházeli se, zatímco u nás se lidi buď hnali, anebo vlekli. Smáli se a zdravili, shlukovali, popíjeli, ale nechlastali.
Všude voněly pečené kaštany a svařené víno, horká čokoláda nejvíc, ale na nic z toho jsem už neměl (v batohu jsem měl kromě rozbitého walkmana totiž ještě něco dalšího, co – jak už jsem asi tušil – se ještě rozbít mělo), ale vlastně mi to nevadilo. Necítil jsem se totiž, že bych mohl, že bych směl, měl jsem dojem, že mezi ně nepatřím a že když bych se o něco pokusil, prokoukli by mě a poslali zpátky na blešák anebo do obchodu, abych tam nekradl.
A tak jsem tam jenom postával a koukal na ty lidi a na světýlka na obchodech a na čisté ulice a psy v oblečcích, když najednou se ke mně přiblížila taková babička, oblečená byla spíš chudě, něco mezi nimi a námi, strčila mi do ruky sto šilinků a německy mi řekla, že nás tady vítá. A to byla ta chvíle, kdy pro mě skončila totalita a začala cesta do Evropy.
Ne ta dotace z její ruky, ale to pozvání k lepšímu životu. Díky ní jsem koupil své holce fialkové bonbony, ochutnal jsem sachr a čokoládu s rumem. A díky ní, když jsem odjížděl, jsem si byl jistý, že se vrátím a budu vracet. A že až teď tu pohromu zvládnem, zas si na ni ve Vídni dám fiaker kaffee a budu tam trošku jako doma.
