Poslední slovo Karla Olivy: Abychom si rozuměli
Karel Oliva
foto: Lidovky.cz
PremiumNázor
Praha -
První republika jistě měla svoje chyby. Měla ovšem také (a hlavně) pevné hodnoty a dala si práci s tím je udržovat. Jednou z nich byla úcta k národnímu jazyku. Ta se projevovala různě, ale jedna historka stojí mimořádně za připomenutí.
Štábní kapitán Karel Chmel, důstojník Velitelství stavby dálkových silnic spadajícího pod Ministerstvo veřejných prací, vypracoval spis, v němž navrhl jako překlad italského slova „autostrada“ či jeho německých („Autobahn“) nebo francouzských („autoroute“) kalků používat slovo „dálnice“, jež pro tento účel vytvořil. Ministerstvo veřejných prací předložilo návrh jazykovému oddělení Ministerstva národní obrany s žádostí „o posudek, zda není proti zavedení tohoto slova námitek po stránce jazykové“.
Ponechme teď stranou vše kromě faktu, že alespoň jedno ministerstvo mělo tehdy jazykové oddělení. Nepodařilo se mi zjistit, zda (tehdejší) Ministerstvo národní obrany mělo zadání bránit kromě státních hranic i češtinu (v tehdejší oficiální terminologii „jazyk československý ve znění českém“) přímo v určení svých kompetencí, nebo jestli tak činilo nad rámec běžných úkolů, ale zcela zřejmě to dělalo. Což mne přivádí k otázce, jestli se takovou problematikou na úrovni ministerstev či vlády někdo – alespoň vzdáleně – zabývá dnes. Výkony, které můžeme všichni pozorovat, o tom bohužel nesvědčí.
Kdyby se to totiž dělo, nemohlo by se stát, že vláda musí dvakrát opravovat formulaci své vyhlášky o zákazu prodeje alkoholických nápojů k přímé konzumaci na ulici, což mi nepřipadá jako koncept natolik obsahově složitý, že by jeho jazykové vyjádření snad mělo být mimořádně obtížné. Přesto jeho původní forma neumožňovala prodej nápojů uvnitř restaurací (tedy nápojů ke konzumovanému jídlu), druhá verze se týkala prodeje z výdejních okének, zahrnovala však veškeré alkoholické nápoje, tedy i ty, které nejsou určeny k přímé konzumaci, takže byla opět vadná.
Nejde mi zde ovšem o to, abych bojoval za „svobodu“ pít alkohol na veřejnosti. Příklad jsem uvedl pouze pro ilustraci problémů, které státní aparát zřejmě má s vyjadřováním – a které pak máme my s porozuměním tomu, co po nás stát chce. Je z něj totiž zřejmé, že na úrovni vedení státu se o kvalitu jazyka nikdo dostatečně nestará – a nemusí to dojít až tak daleko, že je potřeba nadvakrát opravovat text nějaké vyhlášky. Pro nás občany je v tomto ohledu problém už to, když je nějaké nařízení formulováno sice (asi) významově správně, ale jazykově tak složitě, že mu není možné porozumět. Pokud někdo hledá příklad, doporučuji studium instrukcí k vyplnění daňového přiznání (ale takových nesrozumitelných textů je samozřejmě mnoho).
Nešlo by s tím, prosím, něco udělat? Vzít si třeba příklad z prvorepublikového Ministerstva národní obrany? Posloužilo by to všem – vláda by se neblamovala, občan by věděl, co má, či nemá dělat… Nebylo by to skvělé?
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
