Poslední slovo Ondřeje Neffa: Na ptáky jsme krátký |
Chodím teď kolem Kampy proto, že v době pandemie nemůžu moc nikam jinam, dokonce ani do redakce. Pan J. chodí zase proto, že nemůže do hospody, přesněji do hospod. Tím nechci říct, že by byl opilec. Jen hodně vydrží, i když už taky není úplně nejmladší, a nějakou dobu pobírá dokonce důchod.
S prvním půllitrem plzně začíná, jak připouští, pokud možno už odpoledne. Ostatně to ilustroval v několika dnech uvolnění v prosinci, kdy měly jeho oblíbené podniky otevřeno. V parku na Kampě chyběl – nebo tam možná byl, ale jen tak proběhl, aby vyvenčil psa a zbytečně se nezdržoval. K procházení se vrátil až s opětnou uzávěrou. Kvitovala jsem to jako přínos.
Pan J. je totiž nejen šarmantní společník, ale hlavně každého zná a o každém něco ví: „Tohle byl Karel, on má dceru v Anglii a teď už neviděl vnoučata skoro rok,“ objasňuje, s kým se právě zdravil. Zdraví se s každým druhým, na koho narazíme. „Ten bydlí naproti vám, vy to nevíte?“ říkal tuhle. Když se pozastavím nad otužilostí vousáče, který i v té zimě sedí hodiny na vlhké lavičce, upřesní: „On má hrozně přísnou matku, tak utíká z domu…“ Pan J. ví, na co kdo umřel, kdo si koho vzal, kdo koho opustil nebo se chystá opustit – a samozřejmě kdo už prodělal covid.
Že pravidelné návštěvy hospod mají vliv na vědomosti, se ví dlouho, ale tvrdilo se, že jde o vliv spíše záporný. Já už nějakou dobu tuším, že věc bude méně jednoznačná. Poprvé mne to napadlo někdy v devadesátých letech, když si kolegové libovali, kolik vydělali na prodeji podnikových akcií. Já žádnou neměla. Ne snad proto, že bych o možnosti nákupu nevěděla, jen jsem ji nevyužila, protože jsem nevěděla, že se firma má brzy prodávat a výnos bude nejspíš o dost větší než investice.
O tom se klábosilo v hospodě přes ulici, kam chodili všichni v době, kdy já chodila domů vařit dětem večeři. Jako totální mimoň jsem pak musela působit, když jsem potkala starého známého v předpokoji ředitele. „Co ty tady u nás?“ poplácala jsem ho žoviálně po rameni. Vypadal trochu zmateně. „Já? Já jsem zástupcem šéfa. Už skoro měsíc…“ Myslím, že personální otázky se řešily taky v hospodě. A nejspíš se tam pořád řeší, jak se ukázalo nedávno, když nachytali chudáka Prymulu s chudákem Faltýnkem před restauračním zařízením na pražském Vyšehradě.
Byly řeči, proč se nesejdou, když potřebují něco projednat, v prostorách sněmovny nebo ministerstva zdravotnictví, kde mají oficiální pracoviště. Já ale už tuším proč: Když chcete vědět, co se tam, kde máte pracoviště, případně bydliště, opravdu děje nebo bude dít, prostě musíte do hospody. Jako pan J.
