Poslední slovo Tomáše Baldýnského: Bestie bez roušek
Premium
Názor
Praha -
Hele ho, Paroubka, chvíli ho člověk ztratí z očí, nechá ho cvičit jógu a štěkat na blogu LEV 21, a on se pak vynoří z hlubin zapomnění – bez roušky a přímo v hotelu Princ de Ligne. A Petr Benda, samozřejmě, to jméno přivolává vzpomínky na slavné doby, kdy byl „kmotr“ z Teplic v novinách obden, kdy se dokládalo a vyvracelo, zda mu psal, či nepsal diplomku Valtr Komárek, zda získal své bohatství spíše prodejem tuzexových bonů, či provozováním diskoték v tajném spojenectví s lokálním drogovým dealerem jménem Elemír. Byly to krásné doby, ale už jsou pryč.
Dneska ten hlavní přešlap, za který mohou být tihle borci pranýřováni, je absence roušek. Všeobecné pohoršení nad porušováním hygienických předpisů je tak hlasité, že jako obvykle určitě přehluší všechny ostatní otázky – třeba co tam hoši doopravdy řešili a kdo na ně ty fotografy z Blesku poslal –, takže se i my můžeme věnovat otázce toho, zda za naši neradostnou epidemiologickou situaci skutečně mohou špatné vzory. Zda nás tam, kde stále jsme, dostalo skutečně Kalouskovo pivo, Klausova hodinová návštěva toalety v restauraci Dejvická 34 a Prymulovo jednání na Vyšehradě.
On totiž průběh epidemie v Česku vůbec neodpovídá tomu, jak chápu českou národní povahu. Dosud jsem si myslel, že jsme v zásadě poslušný národ, který si svou nedostatečnou hrdost kompenzuje ironií a zesměšňováním autorit, hledá štěstí a spokojenost spíš v soukromí malé rodiny než v nějakých mnohohlavých sociálních skupinách.
Že jsme v porovnání s jinými evropskými národy (a s výjimkou jistých žen v mém životě) národ spíše nemluvný a nekontaktní. Kdo jel někdy v Paříži metrem či v Itálii vlakem, ví, o čem mluvím. Nicméně podle reprodukčního čísla a obsazenosti nemocnic jsme pravý opak – národ bezrouškových rebelů, kteří se na pozdrav líbají i s naprostými cizinci, v tramvajích a autobusech si krátí cestu bujarým zpěvem hymny a na každé narozeniny pozvou i sestřenice z šestnáctého kolene.
A zároveň tupých ovcí, které si strhnou roušku pokaždé, když bez ní uvidí nějakého Klause, Landu či Paroubka. Přitom dosud to vypadalo, že jsou nám autority spíš k smíchu. Tak jaká je tedy pravda? Copak už nejsme smějící se bestie?
Ačkoliv, napadá mě, v tom smíchu by vlastně mohlo být vysvětlení. Jím se přece covid přenáší stejně jako zpěvem a líbáním. Takže možná by našim elitám stačilo přestat epidemii řešit tak srandovně. A byli bychom zase best in covid, jen bys řekl švec.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
