Poslední slovo Ondřeje Neffa: Vypadá to na zklamání |
Ukázky takového papalášství asi existují, známe své pappenheimské. Ale že by ten obrázek byl tak jednoznačný ve všech případech, to se mi nezdá. Zejména bych uvážil, zda někdy ministerstvo zdravotnictví nepoukazuje na mrvu v oku bratra svého, jen aby byl přehlédnut trám v jeho oku vlastním.
Dodat Státnímu zdravotnímu ústavu hrubě nadměrný počet dávek vakcíny následovaný pokynem, aby se očkovalo co nejrychleji, dostat tak jeho management pod tlak zvýšený ještě nebezpečím, že nevyužitým dávkám projde expirační doba po rozmrazení, a pak veřejně ostouzet jeho ředitele za to, že umožnil očkování i mimo oficiální pořadí, by bylo – jak se praví ve výše zmíněném biblickém podobenství – pokrytectví, a to přímo ukázkové.
Nevím samozřejmě, jestli to tak bylo, ale nikdo to přesvědčivě nevyvrátil. A k tomu pokládám za nepravděpodobné, že rezignace pana ředitele Státnímu zdravotnímu ústavu prospěla, abych to vyjádřil mírně.
Ještě podivnější byla aféra kolem ředitele VZP. Ten se nechal očkovat „mimo pořadí“ v době, kdy – jak alespoň rozumím – žádné oficiální pořadí („očkovací strategie“) ještě nebylo vyhlášeno. Uznala to i správní rada VZP, a to ve vzácné shodě svých členů z ANO i ODS.
Jistě jsou i případy s méně zřetelnými konturami. Ale tyto dva stačí, aby člověk začal o lecčems přemýšlet, včetně té očkovací strategie. Je zřejmé, že pokud máme nedostatek vakcín a k tomu ještě nedostatek personálu, jenž by očkování prováděl, je taková strategie potřeba.
Je tu ale věc jejího nastavení: to totiž rozhoduje o zdraví a bohužel i o životech – leč není to tak jednoduché, aby se jednalo pouze a jedině o zdraví a životy těch, kdo byli (či nebyli) očkováni. Bez diskuse je tu proto na prvním místě potřeba ochránit před nemocí zdravotnický personál.
Ovšem už zdaleka tolik jistoty nelze mít o rozhodnutí, že na tom druhém místě jsou osoby starší 80 let a nikdo jiný (tedy až na ministra zdravotnictví, premiéra a prezidenta). Možná totiž dobře fungující Státní zdravotní ústav a VZP, včetně třeba „ajťáků“, zachrání víc seniorských (i jiných) životů, než kdyby ty vakcíny dostalo pár stovek našich nejstarších spoluobčanů přímo.
A to nemluvím o tom, že vážně ohroženými jsou také mladší, ba i docela mladí lidé s diagnózou nějaké imunodeficience, třeba kvůli onkologickému onemocnění – a hlavně s perspektivou ještě dlouhého a pro společnost včetně těch seniorů přínosného života.
Snad proto nebude působit příliš cynicky, když se zeptám, zda ve chvíli, kdy je nutno volit, kdo vakcínu dostane teď a kdo později, je volba dát ji výhradně seniorům ta bezpochyby správná. Jistě je ovšem ta nejjednodušší.
