Poslední slovo Karla Olivy: D’Hondt vs. kraje
Karel Oliva
| foto: Lidovky.cz
Premium
Názor
Praha -
Tak nám Ústavní soud (ÚS) docela nadělil. Dalo by se možná říci, že i nadělal (míním samozřejmě starosti). Jen pár měsíců před volbami se rozhodl vyhovět většině senátního návrhu na zrušení části volebního zákona – a postavil zákonodárce před úkol narychlo spíchnout nějakou alternativu.
Ale pojďme in medias res. Návrh směřoval proti neústavnosti tzv. d’Hondtovy metody přepočtu hlasů na mandáty a jejího uplatnění v systému volebních krajů. Už při mírném ponoru do věci ale vyjde najevo, že problém leží prakticky výhradně v onom rozdělení do 14 krajů (extrémní příklad je kraj Karlovarský, kde je voleno pět poslanců, takže možné počty získaných mandátů jsou 0, 20, 40, 60, 80 a 100 procent, ale nic mezi tím, což může být spravedlivé jen výjimečně bez ohledu na metodu přepočtu).
Naopak jsem po prostudování matematických základů různých metod přesvědčen o tom, že d’Hondtova metoda je nejspravedlivější z možných. Budu se snažit to ukázat na příkladu. Mějme dvě strany X a Y, 100 voličů a deset poslanců. Řekněme, že 60 voličů volilo stranu X a 40 stranu Y. Pak je zřejmě spravedlivé, aby X získala šest poslanců a Y získala čtyři poslance. Prvoplánově tu platí „procento hlasů = procento poslanců“, je ale vhodné si všimnout, že tu platí i ekvivalentní zásada „na každý mandát stejný počet hlasů“ (zde deset na mandát). Vhodné je to proto, že obě zásady takto hladce spravedlivě fungují jen výjimečně.
Například pokud volební zisk bude 65:35 hlasům, zásada o „procentech poslanců“ selže (poslance nelze „dělit“). Ani zásadu „na každý mandát stejný počet hlasů“ není možno uplatnit přímo – ale lze ji aproximovat ve stylu „aby se počty hlasů strany X a strany Y na jeden mandát lišily co nejméně“. To je matematická úloha, která se dá dobře řešit – a výsledkem je d’Hondtova metoda. Právě proto si o ní myslím, že je nejspravedlivější (i často uváděné dělení mandátů v Libereckém kraji v r. 2006 tak vychází). Podivné proto je, že se ÚS ve svém verdiktu opřel do d’Hondtovy formule daleko silněji než do systému 14 krajů, který je přitom skutečným zdrojem problémů.
Leč jsou tu i další aspekty této ústavněsoudní spravedlnosti. Třeba jak velmi si dal ÚS na čas. Předseda Rychetský to vysvětloval tím, že soudce zpravodaj Jan Filip je nadmíru pečlivý.
Přesvědčivé to ale nebylo, hlavně proto, že Jan Filip se problematikou volebního práva zabývá celoživotně (z jeho bibliografie vyjímám namátkou „Filip, Jan: Základní otázky volebního práva v ČSFR. MU Brno 1992“), takže je stěží uvěřitelné, že by na prostudování relativně jednoduché problematiky potřeboval více než tři roky. Třeba to, že pan předseda Rychetský před nějakými 20 lety uvedený volební zákon – včetně nyní odstraněných paragrafů – prosazoval.
Ústavní soud by měl nastolovat spravedlnost – ale sám přitom nevzbuzuje dojem, že se chová spravedlivě. Ztrácí tak mnoho ze své reputace, bohužel.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
