Lidovky.cz

Názory

Poslední slovo Radky Kvačkové: Covidové rozhodování


Radka Kvačková | foto: Lidovky.cz

Premium
Před dvěma týdny jsem položila kamarádovi, který na Facebooku napsal, že česká vláda není už rok schopna komunikovat tak, aby jí občan rozuměl a poslechl ji, upřesňující otázku: Co by teda vláda měla udělat, aby lidi přesvědčila? Neodpověděl. Ale reagovali jiní. Například: „Oni teď už nemůžou dělat vůbec nic. Dobu, kdy to udělat mohli, bohužel promrhali kvůli volbám.“ Byly tam i reakce tvrdší, ale v zásadě stejné. Ani jedna však neobsahovala nápad, jak to udělat líp.

Poslední slovo Radky Kvačkové: Uštknutí mikrofonem

Ne že by mezi lidmi vůbec nápady nebyly. Jsou. Někdo třeba ví, že se školy měly kvůli nákaze kompletně zavřít už v září nebo se aspoň mělo trvat na rouškách i při vyučování. To bude nejspíš pravda. Akorát že jiní říkají, že zavření škol je zločin na dětech – a kdosi školu žaloval, že děti rouškami dusí.

Někteří taky vědí, že zavírat lyžařské vleky – nebo malé obchody – je nesmysl. Souhlasím, hlavně bych si potřebovala koupit boty. Akorát že jiní tvrdí, že se obchody neměly otvírat ani na těch pár dní před Vánocemi.

Celkem rozumně zní rada podívat se, jak to dělají v Německu, kde je nakažených méně. Akorát že Lída Rakušanová, která v Německu žije, varuje před idealizací tamních opatření, jež považuje za hodně zmatečná, a říká, že zejména na německém venkově chodí lidi k doktorovi, až když je opravdu nezbytí, a kontakty se zatloukají.

Kdyby se mě někdo zeptal, ke které straně bych chtěla patřit, musela bych dost přemýšlet.

Kdyby se mě ale zeptal, kam bych v žádném případě patřit nechtěla, věděla bych hned: nechtěla bych patřit k těm, kdo musejí rozhodovat.

Neznám nic těžšího než rozhodování, myslím o důležitých věcech, které mají vliv na život, nebo dokonce životy. Kdysi jsem se musela rozhodovat, jestli emigrovat, nebo zůstat doma spolu s vojsky pěti armád Varšavské smlouvy. Bolelo mě z toho břicho, až jsem skoro nemohla jíst. Po dvou týdnech trápení jsem se odhodlala odjet, abych už v okamžiku, kdy můj vlak ke svobodě přejížděl pražský železniční most, slzela při pohledu na Hradčany a záviděla německým spolucestujícím, kteří říkali, že jedou domů, tedy tam, kam patří a kde mají své blízké.

No vrátila jsem se za měsíc, přesněji po návštěvě mnichovského Sozialamtu, kde dávali potřebným padesát marek, takže se tam shromažďovali mí rovněž emigrující spoluobčané. Najednou jsem k nim nějak nechtěla patřit – možná jen proto, že tam zrovna nebyli ti, ke kterým bych patřit chtěla. A hrozně jsem toužila, aby někdo rozhodl za mě.

Myslím, že všichni tak nějak podvědomě toužíme, aby o některých věcech rozhodovali jiní. Proto taky ve volbách většinou nevítězí přemýšliví intelektuálové, kteří vědí, že nic na světě nejí jenom černé, nebo jenom bílé, nýbrž ti, kdo nevědí, nebo vědí, ale tají to, takže mluví rozhodně. Někdy říkají blbosti, ale tím líp, aspoň si potvrdíme, že jsme chytřejší než oni.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.