Spisovatel Jaroslav Veis | foto: Lidovky.cz
Prosadil si, aby ho v pražské Nemocnici Na Bulovce naočkovali vakcínou proti covidu-19, a to přes zákaz ředitele nemocnice Kvačka. Dokázal to tak, že se vydával za zdravotníka, neboť mu kromě jiných firem patří taky zubní klinika. Poté se hájil tím, že ho vlastně navedli tamní zubaři, neboť se báli, že by je mohl nakazit, a on, protože si uvědomil, jak je nebezpečný, podváděl vlastně ve veřejném zájmu.
Napadají mě jen samá málo výstižná slova a přirovnání, jak Sehnalovo jednání označit. Bezohledné sobectví? Chucpe? Prasárna? Co by mohl ještě předvést? Dokázal by třeba ukrást paraplegikovi invalidní vozík, protože by se chtěl svézt z kopce? Slepci hůl, aby s ní přetáhl psa, co mu počůral kolo auta?
Poslední slovo Jaroslava Veise: Alespoň jedna lekce |
Na síti jsem se dočetl, že policie Sehnalovo očkování šetří, a dovedu si představit, že nakonec vše odloží. Sehnal prý poslal esemesku, že odjel do zahraničí. A tak si představuju, jak by na některých místech a v některých dobách nejspíš dopadl. Kdyby se ocitl ve starověkých Aténách, byl by ideálním kandidátem pro střepinový soud. Ostrakismos se tomu říkalo podle slova ostrakon – střep. Jednou za rok mohli Atéňané napsat na střep jméno nějakého Sehnala, a když jich naházeli do určené amfory víc než šest tisíc – myslím, že ten náš by tohoto počtu dosáhl za půl dne –, byl dotyčný na deset let vyhnán z města. Dodnes se ten zvyk uchoval ve slově ostrakizovat, vylučovat nějakého člověka ze skupiny, do níž dosud patřil.
Kdyby žil v předminulém století na území indiánského kmene Navajo, nejspíš by tamního Sehnala tamní obyvatelé popadli, donutili za úsvitu vykopat hlubokou jámu, do ní by ho strčili, zahrabali až po krk, před nos mu strčili misku s vodou tak, aby na ni ani jazykem nedosáhl, a pak ve stínu klidně pozorovali, až vyjde slunce a vydá se na pouť k západu.
Kdyby Sehnal žil před sto lety v zapadlé afghánské vsi, pravděpodobně by ho po podobném kousku sousedi připoutali ke kůlu na návsi a všichni by po něm házeli kameny tak dlouho, dokud… To už si raději nepředstavuju.
Poslední slovo Jaroslava Veise: Proč máme mokro v kalhotách |
A kdyby žil dnes v Číně, byl by to asi fofr. V pondělí by ho naočkovali, v úterý by si to v Žen-min ž’-pao přečetl prezident Si, ve středu by Sehnala odsoudili k smrti, ve čtvrtek popravili a v pátek by všechny jeho upotřebitelné orgány od ledvin až po oční rohovky fungovaly v jiných tělech.
Jenže žije v Česku. Až se z té ciziny vrátí, na vše se zapomene a Sehnal bude usilovat o další zajímavou státní zakázku.
