Takový člověk pak totiž slouží pro rozhodování v rámci této organizace jako pomyslný kompas, jen se střelkou obrácenou na jih místo k severu. Obsahem první části uvedené kapitoly je uvedení do tématu včetně zdůraznění faktu, jak vzácně se takový člověk vyskytuje: jistě jsou tací, kteří se pletou v 50 či dokonce 75 procentech, ale o ty nejde.
Poslední slovo Karla Olivy: Věděl to už Palacký |
Po ní následuje kasuistika postupu, jak se v konkrétním případě – v českém překladu v případě pana Gypskopfa, zaměstnance v pozici středního managementu – přesvědčit, že jde o muže, jenž se mýlí naprosto vždy. V samém závěru je pak zdůrazněno, jak nesmírně cenný pro organizaci takový člověk je a jak si ho ve vlastním zájmu musí vážit a opečovávat.
Pan Gypskopf tedy není vrátný a nejmenuje se Matěj, jak ve svém projevu při jmenování nového ministra zahraničí uvedl v odkazu na Parkinsonovy zákony prezident Zeman. Je jistě možné, že prezident četl nějaký jiný překlad, v němž je to takto uvedeno – i když třeba jen někde vlevo dole. Těžko však, i při sebekreativnějším přístupu překladatele, může být vyznění textu takové, jak je prezident uvedl: že takových vrátných Matějů je hodně a že by jim nový ministr neměl naslouchat.
Mýlit se samozřejmě může každý. Citovaný Parkinsonův zákon nás ovšem nabádá ke hledání někoho, kdo se mýlí systematicky. Zdá se mi, že právě řeč Miloše Zemana při jmenování ministra Kulhánka, v níž jsme se doslechli i o tom, že „80 % našeho exportu tvoří hrubý domácí produkt“, což je další mylné tvrzení (ať už si v něm rozložíme pozici podmětu a předmětu jakkoliv), dává tušit stopu takového vzácného člověka.
Poslední slovo Karla Olivy: Z krutostí skrutinií |
Přidejme k tomu projev na Letné v roce 1989, kde Miloš Zeman hovořil mj. o tom, že podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí je v Československu nižší než v Ugandě (opět zřejmý omyl, byť nám tehdy zněl lahodně), Zemanova vyjádření o jednání v Bamberku, o dění okolo Petry Buzkové, o důvodech odchodu Zdeňka Šarapatky z místa premiérského poradce, o Ferdinandu Peroutkovi, i další, méně známé kauzy týkající se poslance ČSSD Jozefa Wagnera, místopředsedy ODS Miroslava Macka, ředitele BIS Stanislava Devátého… Mnoho z těchto případů bylo přitom předmětem soudních řízení, která nade vši pochybnost dokázala mylnost výroků Miloše Zemana.
Jinými slovy, Česká republika má velké štěstí a svého vzácného muže, jenž se vždy mýlí, úspěšně našla. Jde jen o to, abychom se řídili doporučením příslušného Parkinsonova zákona a dělali vše právě naopak, než jak tato nepostradatelná osoba míní. A samozřejmě také vysvětlili tuto pro ČR klíčovou roli Miloše Zemana okolnímu světu.
