TAMCHYNA: Kde se to v té ženské bere? Bohdalka je tradice i symbol

Počkám tu klidně do stovky. Královna české komedie Jiřina Bohdalová slaví 90. narozeniny a stále tančí rokenrol

Nedávné významné životní jubileum české herečky Jiřiny Bohdalové vydalo na velký počet rozhovorů a řadu příležitostných článků. Vedle oficiálního gratulačního tónu se přirozeně nemohla nepřipomenout ani „Bohdalka“. Například publicista Jan Lukeš považuje tuhle obecně přijímanou nejen jazykovou zkratku – Bohdalka, a každý hned ví, o kom je řeč – za jasný důkaz generačně nespoutané popularity. „A komu se poštěstí, aby si lidé sami udělali z jeho jména a příjmení už předtím univerbizát jako právě Bohdalka, Janžurka, Pilarka či Hegerka?“ Je tedy takové lidové a přátelské zdůvěrnění Bohdalky v očích diváků spíš zasloužený metál, jak o něm mluví sama Jiřina Bohdalová, nebo jen vulgárně veselá nálepka, která není s to postihnout nic víc než velký komediální talent a početnou televizní práci od dětských Večerníčků až po Babiččinu krabičku pro nejstarší?

Jana Machalická „Bohdalce“ přisoudila místo na kulturní mapě národa jako: „… bytosti z ráje zábavy a legrace, kterou Češi vyznávají za všech okolností, protože jim pomáhá přežít.“ Ve vší lapidárnosti je tenhle popis mnohem přesnější. Bohdalka totiž není Jiřina Bohdalová. Bohdalka je bytost, zjev a neopakovatelný unikát. Zrozena v době dvou hlavních a zároveň i jediných televizních programů. Někdo, s kým se nebylo lze minout. Pohádky, slavnostní fotbalové výkopy, televizní zábava. Televize porodila Bohdalku a změnila Jiřině Bohdalové život, hlas a svým způsobem i herectví. Není příznačné, že se v anketě Magazínu Pátek (Za kterou roli byste Jiřině Bohdalové dali Oscara?) mezi osobnostmi napříč společenským spektrem opakuje stále jen jediná role: Anna z filmového Ucha na důkaz, že Jiřina Bohdalová nebyla jen Bohdalkou? Přirozeně bychom takových postav našli víc (např. ve filmech a televizních inscenacích: Kat nepočká, Smích se lepí na paty, Corpus delicti, Přítelkyně z domu smutku), jenže Bohdalka, tahle dobrácky veselá Jiřinka, se během let stala fenoménem, a zároveň jako parazit přerostla svou hostitelku a posilována vydatným potleskem publika zastínila všechny ostatní jen trochu jiné a výraznější filmové a divadelní role. Jestliže se na rozcestí umělecké tvorby rozhodnete pro televizní zábavu, notabene, když se stanete její královnou, těžko být napříště na jevišti nebo před kamerou někým docela jiným. Vstoupit ze světa dramatického umění většinově na pole humoru a zábavy znamená začasté směnit svou vlastní uměleckou identitu a úctu publika za jeho bodré poplácání po zádech.

Bohdalka jako tradice i symbol

Václav Havel v eseji Zpívá celá rodina z roku 1975 o fenoménu televizní zábavy mj. píše: „… těžko bychom hledali jiný masový zážitek, který by povoloval takovou míru soukromí: televizi lze, jak známo, sledovat z fotelu i v trenýrkách, lze při ní mlčet i mluvit, vařit i dřímat, jíst i říhat.“ I proto, myslím si, nelze tak docela souhlasit s Janem Lukešem, že se v Havlově Audienci objeví Bohdalka už jako uznávaná ikona soudobé oficiální kultury. Havlova Bohdalka tu opouští konkrétní obrysy ikony a populární herečky, aby se stala v obecném slova smyslu symbolem domácího televizního soukromí a také absolutní ztráty úcty k umění, k takovému umění, které nás přesahuje a přenáší do jiné dimenze, otvírá pro nás nový svět a vystavuje nás nejistotě hledání a objevování takového neznámého světa. Bohdalka je tu symbolem toho, že doma u televize jsme si všichni rovni: dělník nebo herec bez ohledu na osobnost a její talent… V televizním soukromí na gauči se narodila Bohdalka, která s námi jde z časů do časů a my už v důvěrném tykání jaksi (a rádi?) zapomínáme, že je to jen ta nejznámější tvář velkého hereckého talentu. Bohdalka je prostě taková tradice. Jistota. Vědomí, že s ní dostaneme přesně to, co máme rádi – plnou náruč veselí. Nakonec i sládek v Havlově Audienci nestojí přece o novou a třeba herecky jinou, neznámou a silnou Jiřinu Bohdalovou, ale právě o ten televizní obraz – vysněnou a jakoby důvěrně blízkou a milovanou Bohdalku.

A stejně jako je ryze osobní vzpomínka Jiřiny Bohdalové v knize Můj život mezi slzami a smíchem na Václava Havla, který pro ni prý měl slabost ještě jako kulisák v divadle ABC, stejně tak mi v hlavě zůstala jedna z prezidentových poznámek na okraj natáčení Hovorů v Lánech. Přesně odpovídá obsahu zmíněné starší Havlovy eseje o stádnosti televizního programu. Václav Havel se tehdy divil, jak vůbec někdo může Bohdalku v textu Audience považovat za ocenění její neuvěřitelné popularity, když on ji tam vepsal především na důkaz toho, jak rychle se přirozená úcta publika k hereckému talentu mění na pivní domácké bratříčkování a jak se velký talent namnoze podřídí televizní dramaturgii, aby se herci přes televizní obrazovku dostali k divákům až do bačkor.

Talent, který se narodí jednou za padesát let

Nikdo nemá právo soudit anebo vyčítat Jiřině Bohdalové, že si v uměleckém životě vybrala, jak si vybrala. Byl to, jak píše Jana Machalická, modus vivendi, jak přežít v normalizační době? Minula se s postavami, které toužila si zahrát? Potkala naopak Vladimíra Dvořáka a jeho Televarieté… Jako herečka má jistě režisérům i divákům stále co nabídnout, je to talent, o kterém se říká, že se narodí jednou za padesát let. Je hvězdou, kapitánem vlastní umělecké lodi, dáma, která si už dávno sama vybírá ze scénářů. Jen ona rozhoduje, zda popluje s obvyklou posádkou na palubě na klidné vlně do starého známého přístavu, nebo zariskuje s jinými spolupracovníky mezi útesy, za kterými se může (ale i nemusí) vynořit neznámá země. Otázky, že už je na takové přemýšlení v devadesáti letech příliš pozdě, předem odmítám! Tohle pro Jiřinu Bohdalovou platilo snad před dvaceti lety, možná na oslavě osmdesátin. Ale dnes? S její vitalitou a energií?

Jak bych si přál, aby ještě jednou opustila svůj vyzkoušený autorsko-režijní tým, aby opustila svou Bohdalku. Možná bychom se pak dočkali inscenace z rodu televizního Ikarova pádu, kde svého pianistu Káru přece nehrál skvělý vypravěč a komik Ládínek Menšíků, ale vynikající psychologickou studii alkoholika představil velký herec Vladimír Menšík. A jestliže už padla otázka po filmovém Oscarovi, přál bych Jiřině Bohdalové k devadesátinám právě takové „Zlaté jezero“, jak si ho na plátně a při natáčení společně užívali Katharine Hepburnová a Henry Fonda. Místo obvyklých sentimentálních barvotisků by stačily i nějaké nové Nezralé maliny. Přál bych nám všem, abychom se na herectví Jiřiny Bohdalové dívali po letech znovu nevěřícně a s nefalšovaným dojetím: Proboha, kde se to v té ženské jenom bere? A Bohdalka, aby nám rázem uvízla v krku. Abychom si na ni vůbec nevzpomněli.