Vknize profesora Dušana Jeřábka o Brně není stopy po profesorské přísnosti - je lidsky vlídnou a čtivou vzpomínkou z pera erudovaného literárního vědce a umělce z rodu literátů. A není ani o městě Brně. Je o Brně Dušana Jeřábka, jak on je viděl, o lidech brněnských, v jejichž literárních, vědeckých a divadelních kruzích Jeřábek žil v oněch dvou hluboce rozeklaných desetiletích 1928-1948.
Nečekal jsem, že v brněnském memoáru Dušana Jeřábka najdu něco nového, snad jen o rodu Jeřábků, o Dušanově otci, spisovateli Čestmíru Jeřábkovi, snad o dědečkovi Viktoru Kamilovi Jeřábkovi, prvním předsedovi Kola moravských spisovatelů (1912), a ovšem o Dušanovi.
První prolétnutí 180 stránkami Jeřábkových vzpomínek mě jen utvrdilo v očekávání pramála nového. S Dušanem Jeřábkem jsme byli vrstevníci - od dětství, v letech 1922-1923, do roku 1948 jsme sdíleli totéž Brno, tytéž ulice a školy i hospody, Sokol Brno 1, Starou činohru na Veveří ulici, tytéž profesory na Masarykově univerzitě -Františka Trávníčka, Arnošta Inocence Bláhu, Mihajlo Rostohara... Co nového mi může Jeřábek povědět? Jak jsem se mýlil!
Ve vzpomínkovém výřezu kulturního Brna je vzácné Jeřábkovo vyprávění o brněnské činohře, kterou znal tak intimně, o hercích - Karel Höger, Vladimír Leraus, Jarmila Urbánková, Rudolf Deyl, František Klika, Vlasta Fabiánová, Hugo Haas, Oldřich Nový, Josef Skřivan, kteří proměňovali staré jeviště v sešlé budově na Veveří v nový a lepší svět i v temných dobách, svět, jímž Jeřábek žil. Z Jeřábkových vzpomínek tryská jeho láska k divadlu i k české literatuře a jeho hluboké porozumění oběma uměleckým žánrům. Vystupují oba Jeřábkové: přední divadelní kritik a na Masarykově univerzitě profesor dějin novočeské literatury, uzavírající velké trio: Arne Novák - Antonín Grund - Dušan Jeřábek.
Snad nejvzácnější je Jeřábkův lidský pohled, z prostředí téměř rodinného, na Arneho Nováka a Antonína Grunda. Jeřábkovy vzpomínky ovšem oživují i řadu jiných postav z brněnského kulturního života v letech 1928-1948 - Jiřího Mahena, Eduarda Miléna, Jiřího Krohu, Ivana Blatného, Františka Trávníčka. Kromě Mahena jsem je znal dobře, a přece mi Jeřábek o nich říká něco nového či zapomenutého...
Jeřábkův pohled na Brno, město Čechů a Němců, je vzpomínkou na dobu Henleina a nacistické okupace a je vyhrocen do polohy dobra a zla. Ale jinak politickou dimenzi svého pohledu do kulturního dění v moravské metropoli Jeřábek zcela zastírá. Mlčí o politických postojích svých vybraných postav. Snad i proto raději nevzpomíná lidí a časů po roce 1948. Memoár ovšem není historická studie, nanejvýš je historikovi zdrojem, a vzpomínky nepřísluší kritizovat. Ale recenzent i čtenář může litovat, že nemohl hlouběji nahlédnout do oněch nanejvýš citlivých oblastí, ve kterých politické postoje významných kulturních a akademických osobností zasahovaly do kulturního dění.
Jeřábkova zdrženlivost je zejména viditelná ve zmínkách jak o Ivanu Blatném, vynikajícím básníkovi a osobnosti tragicky roztříštěné, tak o Jiřím Krohovi, velkém architektovi a výtvarníkovi - Kroha, zavilý komunista, je pomlčen. Totéž do určité míry platí o salonním komunistovi Františku Trávníčkovi, češtináři nad jiné. Zde Jeřábek po špičkách překračuje své tabu: „nastalo období..., kdy Trávníček - ač v silné vědecké a politické pozici, čelil náporům autoritativního nemyšlení zajisté méně, než bylo nutné i možné.“ O těchto věcech nám Jeřábek už více nepoví. Vzpomínka vyšla tři roky po jeho smrti.
***
Brno - kulturní město předválečné a válečné
Dušan Jeřábek Vydalo nakladatelství Barrister & Principal, Brno 2006. 206 stran.