Selektivní paměť není problémem pouze jednotlivců, ale také celých národů. Připomínky československého podílu na vzniku Státu Izrael jsou toho pěkným dokladem. Z tehdejších událostí zdůrazňujeme ty, které lahodí našim představám o nás samých, a potlačujeme vše, co by námi vytvořený pozitivní obraz mohlo zpochybnit.
Vytěsněn je především celý historický kontext a skutečné pohnutky československých zbrojních dodávek. Vždy se píše o tom, jak prezident Edvard Beneš a ministr zahraničních věcí Jan Masaryk sympatizovali se sionistickým projektem. Problém je, že většina dodávek se uskutečnila v době, kdy už u nás všechny otěže moci pevně třímal Klement Gottwald. Vojenská pomoc palestinským Židům byla především naplněním velmocenské strategie Moskvy, která se poněkud naivně domnívala, že nový stát se stane jejím hlavním spojencem na Blízkém východě. Pro Československo nebyla celá věc ničím jiným než velmi výnosným obchodem, díky němuž získávalo nedostatkové dolary.
Stejným způsobem Československo v pozdějších desetiletích dodávalo zbraně hlavním nepřátelům Izraele - Egyptu, Sýrii, Iráku - a mnoha dalším zemím po celém světě, Guatemalou počínaje a Indonésií konče. V řadě případů byla výzbroj československá pouze nominálně, jejím skutečným dodavatelem byl Sovětský svaz. Je přinejmenším zvláštní, že zatímco dodávky zbraní do Izraele spojené s výcvikem izraelských vojáků jsou oslavovány, podobné angažmá třeba v Libyi je předmětem trapného mlčení. Jistě, srovnávat Kaddáfího s Goldou Meirovou je poněkud nevkusné, lze se nicméně ptát, zda české pušky a kulomety nepoužívala náhodou také židovská extremistická organizace Irgun ke svým teroristickým útokům proti britské mandátní správě a civilnímu palestinskému obyvatelstvu.
V těchto dnech je v českém tisku často citován výrok prvního izraelského premiéra Davida Ben Guriona o tom, že bez československých zbraní by Izrael nevznikl. Nebylo by to ale pro svět nakonec lepší? Zkusme se zamyslet, co by se stalo, kdyby nebyl ve čtyřicátých letech Stalin hloupý nebo kdyby Československo respektovalo zbrojní embargo vyhlášené OSN. Dějiny Blízkého východu mohly vypadat jinak: militantní sionisté by opustili Palestinu a ostatní Židé by v poklidu žili ve státě s islámskou většinou tak jako celá staletí předtím. Nedošlo by k dalším třem velkým válkám, statisíce Palestinců by nepřišly o domov a neživořily po generace v uprchlických táborech. Terorismus by zůstal okrajovým jevem a arabské země by určitě nehledaly tak intenzivně podporu v Moskvě. Na Blízkém východě by nevznikl neuralgický bod mezinárodní politiky.
Sionistický projekt Theodora Herzla, jehož je Stát Izrael ztělesněním, vznikl v 90. letech 19. století, tedy v době největšího rozmachu západoevropského imperialismu. Idea dobytí cizího území a násilného potlačení většiny menšinou je v něm imanentně obsažena. V dalších desetiletích se díky masovému židovskému přistěhovalectví (na počátku 19. století žilo v Palestině asi sedm tisíc Židů) podařilo vytvořit situaci, kdy menšina vyzbrojená českými zbraněmi dokázala většinu zastrašit, vojensky porazit a posléze z velké části vyhnat.
Vinou českých zbraní tu máme militantní stát, který ani za šedesát let své existence nedokázal najít modus vivendi se svými sousedy, nerespektuje mezinárodní právo a diskriminuje své nežidovské obyvatele. Ano, stal se relativně bezpečným útočištěm pro kdysi pronásledované Židy. Ale za jakou cenu?
***
Bez československých zbraní by Izrael pravděpodobně nevznikl. Nebylo by to ale pro svět nakonec lepší?
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace