Na první pohled zřejmě nejviditelnější změnou na základních a středních školách po listopadu 1989 bylo zrušení povinné výuky ruštiny. Žáci a studenti si najednou místo jazyka, který byl symbolicky spojován s komunistickým režimem, mohli vybírat z ostatních světových jazyků.
Většina volila angličtinu nebo němčinu, u ruštiny zůstávali především studenti, kteří již například směřovali k maturitě a nový jazyk by se na dostatečné úrovni už naučit nezvládli.
Během několika let ruština z českých škol takřka vymizela a dosavadní ruštináři se byli nuceni narychlo „přeškolovat“ na angličtináře či němčináře. Často potom bývali, co se znalostí jazyka týče, jen několik lekcí v učebnici před svými žáky.
Dnes, devatenáct let po změně režimu, je trend skoro opačný. Žáků a studentů, kteří si dobrovolně volí výuku ruštiny, přibývá nejrychleji ze všech cizích jazyků.
Jen od školního roku 2002/03 do roku 2007/08 se jejich počet mezi středoškoláky zvýšil více než dvakrát a na základních školách dokonce téměř pětkrát.
V loňském roce se tak v Česku podle údajů Ústavu pro informace ve vzdělávání (UIV) učilo ruštinu na základních školách více než devět tisíc žáků, na středních 18 525 studentů.
Zatíženi minulostí jsou více starší učitelé „Ruština se opět vrací do některých základních škol, zejména v některých regionech, jako je například Ostravsko, mírně stoupá počet zájemců i na středních školách. Podle ohlasu učitelů k tomu výrazně přispěly moderní učební soubory vytvořené na naší katedře,“ tvrdí Radka Hříbková, vedoucí katedry rusistiky a lingvodidaktiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Vedle moderních učebnic, které se nijak významně neliší od soudobých učebnic jiných cizích jazyků a z nichž pochopitelně zmizela někdejší politicky zabarvená témata, jako oslavy říjnové revoluce nebo historky ze života bolševického vůdce Vladimira Iljiče Lenina, hraje roli změna pohledu na Rusko jako takové. To platí zejména u studentů a mladších rodičů žáků.
„U mladé generace není vztah k Rusku zatížen minulostí, u starší, například u některých ředitelů škol, učitelů, rodičů či spíše prarodičů se zatížení občas projevuje,“ přiznává Hříbková.
Němčina pomalu vyklízí dobyté pozice Počty mladých ruštinářů se na rozdíl od studentů jiných cizích jazyků zvyšují rok od roku. Konkurovat může v tomto směru pouze angličtina. Ale i u ní je růst počtu žáků výrazně pomalejší, i přesto že má tento jazyk na českých školách „zvýhodněné“ postavení.
Výuka cizího jazyka je totiž na základních školách povinná od 3. ročníku v minimálním rozsahu tří hodin týdně. Pokud základní školy nabízejí jiný jazyk než angličtinu, musí ji vyučovat povinně jako druhý jazyk nejpozději od 8. ročníku. Na středních školách je výuka cizích jazyků povinná ve všech ročnících. Další jazyky buď početně spíše stagnují, nebo své příznivce mezi školní mládeží naopak dokonce ztrácejí. Nejvýraznější je to u němčiny, která byla na školách nesmírně populární zejména počátkem 90. let minulého století, pravděpodobně v souvislosti s otevřením hranic k německy hovořícím sousedů a rozvojem vzájemného obchodu. Německy se v loňském školním roce učilo 126 tisíc žáků základních škol. To je proti ruštině sice v absolutních číslech stále hodně, nicméně v roce 2003/03 bylo němčinářů bezmála dvakrát tolik! Na středních školách je nyní situace z pohledu germanistů jen o něco málo lepší.
S rostoucím zájmem o výuku ruštiny roste pochopitelně i zájem o studium učitelství ruského jazyka na tuzemských pedagogických fakultách. Například na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy se učitelství ruštiny v současnosti vyučuje jak v bakalářském, tak i magisterském programu a stejné obory nabízejí například i univerzity v Brně, Hradci Králové či v Plzni. V kurzu mezi budoucími učiteli je v poslední době zejména kombinace ruštiny s angličtinou.
Ruština přitom není pouze doménou pedagogického vzdělávání. „Výrazněji se zvyšuje zájem o studium ruského jazyka jako světového jazyka v rámci univerzitního základu, poměrně hodně zájemců je například na Vysoké škole ekonomické v Praze. Obnovuje se také zájem učitelů ruštiny o různé formy dalšího vzdělávání,“ tvrdí Radka Hříbková z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.