Historicky prošla pracovní doba pod nátlakem zdravotních, hospodářských i sociálních důvodů řadou změn. Ještě na počátku 18. století pracovali dělníci v průmyslu až 16 hodin denně, roční rozsah pracovní doby činil přes 3000 hodin. V první polovině 19. století už byla pracovní doba 12 až 14 hodin, před první světovou válkou se pak ve většině států pracovalo 10 až 12 hodin denně.
Mnohaleté požadavky pracujících na zkrácení doby práce, respektive snahy o osmihodinovou pracovní dobu, proto provázely koncem 19. a začátkem 20. století rozsáhlé demonstrace a stávky. Stávka amerických dělníků v Chicagu 1. května 1886, tvrdě potlačená policií, dala vzniknout dodnes slavenému Svátku práce.
Československý zákon „o 8hodinné době pracovní“ z roku 1918 platil až do roku 1965. Skutečná délka pracovní doby nesměla „trvat zásadně déle než osm hodin ve čtyřiadvaceti hodinách nebo nejvýše čtyřicet osm hodin týdně“. Vedle toho stanovil povinnost zaměstnavatelů poskytnout zaměstnancům přestávku v rozsahu alespoň patnácti minut po pěti hodinách práce. Zákon stanovil i závazné garance práce přes čas, noční práce a zásad zaměstnávání mladistvých. Rovněž byla ustanovena nepřetržitá přestávka v práci jednou týdně alespoň 32 hodin, zpravidla připadající na neděli. Volná neděle byla už od roku 1905 a po válce k ní přibylo ještě sobotní odpoledne.
Snahy o zkrácení pracovní doby se však nezastavily. Už v roce 1956 poklesla na 46 hodin týdně, což potvrdil i zákoník práce z roku 1965, platný do konce roku 2006. Od 90. let se pak krátila až na 42,5 hodin týdně bez práce přesčas před rokem 2001.
Se vstupem Česka do Evropské unie se harmonizovalo české pracovní právo s evropským a z toho důvodu se opět týdenní pracovní doba zkrátila - z maximálního rozsahu 43 na dnešních 40 hodin týdně. Od roku 2001 se totiž přešlo na „čistou“ pracovní dobu, kdy se do pracovní doby nezapočítávají přestávky na jídlo a oddech. Pracovní doba se snížila o 2,5 hodiny týdně, tedy o 30 minut za každý den. Tím se Česko zařadilo do nejširší skupiny evropských států s tímto standardním pracovním týdnem.
Se stoupající životní úrovní Evropanů zároveň klesá průměrný počet hodin strávených prací. Nejdále je v tomto směru Francie s pětatřicetihodinovým pracovním týdnem, Dánsko (37 hodin) nebo Belgie, kde pracují 38 hodin za týden, což si mohou dovolit díky vysoké produktivitě práce. Naopak britské, řecké a irské zákony nastavily limit na 48 hodin za týden. Letos se zástupci ministrů práce a sociálních věcí EU shodli na tom, že nadále bude platit maximální týdenní pracovní doba 48 hodin, ale zaměstnanci se budou moci rozhodnout, zda jsou ochotni pracovat přesčas.
V evropských zemích Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) nejvíce času na pracovišti strávili loni Maďaři -v průměru 1986 hodin. Češi odpracovali jen o hodinu méně. Naopak nejméně hodin věnovali práci Nizozemci (1392), což je dáno větším využitím zkrácených úvazků.
Regionální mutace| Lidové noviny - Brno