Byla to akce komunistické a dělnické mládeže, vedené poslancem Václavem Kopeckým, která se nejprve sešla v Kosoři, odkud se po projevu svého vůdce vydala do Radotína. Sraz se měl původně konat právě v Radotíně, zde však byl úřady zakázán. Průvodu přehradil cestu kordon četníků, kteří měli za úkol je do Radotína nepustit. Na výzvy k zastavení dav nereagoval a zaútočil na četníky kameny. Při střetu bohužel došlo k použití zbraně a ke zranění pěti dívek ve věku 13 až 24 let. Dvě byly zraněny velmi vážně, střelnými ranami do břicha a do boku. Další zásah byl do stehna, jedné dívce byly po zásahu do ruky amputovány dva prsty. Pět osob bylo zatčeno, poslanec Kopecký v tichosti zmizel.
Četníci svou roli trestuhodně nezvládli. Že se nechali vyprovokovat k střelbě, navíc proti dětem, je neomluvitelné. A není podstatné, že akce byla zakázána, průvod neuposlechl výzev k zastavení, dokonce ani to, zda četník, který stiskl spoušť, se cítil ohrožen demonstranty. Nešťastně zraněné dívky nemohly tušit, že se staly nástrojem v rukou komunistických předáků, kteří je postavili jako štít do čela průvodu, a sami dělali vše pro to, aby vyprovokovali srážku.
Politický kapitál Komunisté ze střetu vytěžili obrovský politický kapitál. Postupným nabalováním lží a polopravd se jim podařilo vytvořit z Rudých letnic mýtus, který osudnou srážku povýšil na jednu z největších událostí dělnického hnutí.
Popravdě je však nutno přiznat, že prvního zkreslení skutečnosti se nedopustili komunisté, ale vyšetřovatelé. Je jím rozšířená a dodnes bohužel často opakovaná verze o jediném výstřelu a odražené kulce. Počet a rozsah zranění tuto verzi jednoznačně vyvracejí a nic na tom nemění ani fakt, že se k tomuto závěru přiklonili vyšetřovatelé v oficiální zprávě. Výsledku vyšetřování se komunisté v tisku vysmáli a ze sebe udělali mučedníky.
Poté, co se v roce 1948 chopili moci, přebírají iniciativu v mystifikacích komunisté. První z nich je už v samotném názvu Rudé letnice. Žádný z dobových dokumentů toto označení nezná, zřejmě až dodatečně usoudili, že bude znít „správně proletářsky“.
V dubnu 1950 byl slavnostně odhalen památník Rudých letnic. Bylo to v době, kdy komunisté systematicky zavírali a vraždili své odpůrce, nevinní lidé trpěli ve věznicích a umírali na státních hranicích, pouhé dva měsíce života zbývaly statečné Miladě Horákové. Oslavné tirády věnované pomníku stojí za zaznamenání. Například Svobodné slovo 25. dubna 1950 napsalo: „Prolitá dělnická krev zbarvila ještě více do ruda komunistickou Kosoř a komunistický Radotín. (...) Vedl je revoluční duch komunistického svazu mládeže, bojovného oddílu, oddaného na smrt ideám Lenina a Stalina, oddaného na smrt velkým cílům Komunistické strany Československa, oddaného na smrt programu našeho vůdce, soudruha Klementa Gottwalda.“ Síla, co říkáte?
Pomník se stal místem, k němuž se rok co rok chodil povinně klanět celý Radotín, školami počínaje a továrnami konče. Pionýři, svazáci a milicionáři drželi u pomníku čestnou stráž a všichni společně poslouchali fráze o prohnilém kapitalismu, světlých zítřcích a vítězství světové revoluce.
Ulice byla přejmenována na ulici Rudých letnic, k názvu závodu Janka bylo přidáno ZRL (Závody Rudých letnic), sportovní akce škol nesly název Soutěže Rudých letnic, vznikl přespolní běh Rudých letnic.
Rudé letnice byly povýšeny na událost celostátního významu, která se dostala do encyklopedií a do učebnic. Podle románu Aleny Bernáškové natočil Jiří Sequens v roce 1954 film Olověný chléb, kde jsou radotínské události zachyceny optikou tehdejší oficiální propagandy. Jeho pravidelné sledování se stalo další povinnou akcí radotínských škol.
Aby slova o prolité krvi získala náležitou váhu, z pěti zraněných děvčat se stalo „pět zastřelených“, jak je doslova uvedeno na pohlednici Radotína z šedesátých let. To mezi lidmi opět zvýšilo odpor k Rudým letnicím. Pro místní občany to byla přece jen silná káva, což si odpovědní funkcionáři nejspíš uvědomili a verze o pěti zastřelených se v tichosti vzdali.
Jiné lži a polopravdy nebyly tak evidentní, ale o to rafinovanější. Autorský kolektiv publikace Rudé letnice (1980) líčí událost pochopitelně z „třídního hlediska“, aby v celé nahotě odhalil „prohnilost“ Masarykovy buržoazní republiky. I tak lze z brožurky vyčíst zajímavé informace – například to, že některé dívky vůbec nevěděly, že jdou na politickou demonstraci, natož aby tušily, zda je, či není zakázaná. Pozorný čtenář narazí na další zajímavost, která je v rozporu s často opakovaným tvrzením o chudých a zbídačelých dětech, které v době krize neměly co jíst. To když jedna z dívek vypráví, že jim cestou na demonstraci ujel vlak, proto se s kamarádkami složily a na cestu do Radotína si objednaly taxík.
Úsměvné falšování historie Další dezinformaci, svědčící o tom, že se komunističtí ideologové snažili pamatovat na vše, odhalí ten, kdo porovná dobové dokumenty s pozdějšími články, třeba s oním ze Svobodného slova. V roce 1930 byla jména tří zraněných dívek ryze česká (Růžena Martincová, Marie Drdová, Jiřina Brejchová), zato dvě zněla až příliš německy: Hilda Reichová a Rici Katschnerová. Nejspíš se nehodilo, aby za práva českého proletariátu bojovaly Němky, a tak došlo k úpravě, která připomínala retušování fotografií. V roce 1950 byly „přejmenovány“ na T. Raichovou a R. Kačnarovou, zatímco zbývající tři dívky byly uvedeny správně, příjmením i plným křestním jménem.
Některé lži o Rudých letnicích jsou až úsměvné a je s podivem, že nikdo aspoň trochu soudný nezasáhl proti jejich uvedení do života. Nejkřiklavějším případem je text nechvalně známého komunistického novináře Jaroslava Kojzara. Ten se zesměšnil článkem nazvaným Tenkrát o letnicích, kde se snaží popsat událost rádoby beletristickou formou. Z nesmyslů, jimiž se článek hemží, zmíníme dva, které nejvíce bijí do očí. Nejprve nechal spiklence, kteří se vydali na slavnost Rudých letnic, „vystoupit z vlaku v Kosoři“, aniž by si zjistil, že v Kosoři nejsou a nikdy nebyly železniční koleje, podruhé zaperlil, když nechal četníky střílet i proti mládeži schované ve stráni.
Ještě se divíte, proč místní lidé cítili k pomníku odpor? Když radotínský Šemík v roce 1990 poprvé napsal o Rudých letnicích, občané dali jasnou odpověď, jak se na událost dívají. Samozřejmě ne všichni, našli se takoví, kdo tesknili, a dosud teskní, po „starých dobrých časech“. Převažující veřejné mínění však bylo vodítkem pro radotínské zastupitele, kteří v říjnu 1992 nechali pomník zbourat.
A jak odpovědět těm, kteří v tom vidí falšování historie? Nejlépe také otázkami: Kolik zla napáchal komunistický režim a strana, která pláče po odstraněném pomníku? Kolik nevinných lidí poslala na šibenici nebo na dlouhé roky do žaláře? Kolika rodinám zničila život? Kolik lidí pronásledovala jenom proto, že neměli ten správný třídní původ? Pro ty všechny byl pomník plivnutím do tváře.
Ano, na události z roku 1930 nesmíme nikdy zapomenout. Nikoliv však na mýtus, ale na událost zbavenou nánosů polopravd i evidentních lží a nazvanou pravým jménem. Pak může zůstat vzpomínkou na zraněné dívky, které nemohly za to, jak a kým byla událost v průběhu let zneužita.
***
Postupným nabalováním lží a polopravd se komunistům podařilo vytvořit z Rudých letnic mýtus, který osudnou srážku povýšil na jednu z největších událostí dělnického hnutí
Nejspíš se nehodilo, aby za práva českého proletariátu bojovaly Němky, a tak došlo k úpravě, která připomínala retušování fotografií
O autorovi| LUDĚK SEDLÁK, novinář Autor je vydavatelem radotínského časopisu Šemík