Svérázní, ale s vámi Silácké přehlížení společenských posunů není prostoru dětského písemnictví vlastní. On již z podstaty uchovává a buduje svou jinakost, zároveň však musí reagovat na „opravdový svět“. Jinak by totiž seriózní, hodnotná a podstatná literatura pro děti a mládež ztrácela, respektive neoslovovala posluchače i čtenáře. A na její místo by se nasouvaly literární struktury bez vyšších estetických, etických a edukačních ambicí.
Ano, to je onen proklínaný triptych zvláštních znaků literatury pro děti a mládež. Dlouhé teoretické boje minulého století ukázaly a stvrdily fakt, že uvedené tři kvality z podstaty k této výseči literatury patří. Linka přitakání svérázu literatury pro děti a mládež se vine od Tilleho bojů o pohádku přes čapkovské argumentační cizelace, osvěžení teorie dětské literatury 60. let 20. století až do současnosti. Ta je reprezentovaná kupříkladu přemýšlivou a interdisciplinárně rozkročenou ostravskou badatelkou Svatavou Urbanovou, pražskou teoretičkou Hanou Šmahelovou, která spojuje literaturu pro dospělé a nedospělé, nebo Milenou Šubrtovou, bádající v Brně nad extrémní či neobvyklou tematikou světa děl pro děti.
K posledním diskusím o současnosti dětské literatury se řadí zimní setkání v sídle Obce spisovatelů, kterého se zúčastnili autoři dětské literatury Viola Fischerová, Iva Procházková a Ivo Binar (viz přepis diskuse v březnovém měsíčníku Host).
Vracející se význam idejí Totalitní pojetí kultury 70. a 80. let svět literatury pro děti devastovalo zvláště rafinovaným způsobem. Z podstaty této zkušenosti se uplynulé dvacetiletí české teorie a kritiky literatury pro děti a mládež – reprezentované nejtrvaleji časopisem Ladění – neslo ve znamení obcházení velkých ideových témat. Naše cudné mlčení čas od času nabourávaly vesměs levicové intelektuální koncepty generované bystrými hlavami ze západoevropských univerzit, jež jsme přecházeli odkazy na neexistenci jejich zkušenosti s reálným kulturním plánováním a násilím.
Až v posledních letech se ve středu Evropy začínáme pouštět do širších diskusí v této oblasti. Zlom přichází zvolna a jedním z momentů obratu se stalo letošní „mudrování“ znalých v rámci veletrhu dětské literatury v italské Bologni. Pod praporem slovenské velkorysosti (Slováci byli oficiálním hostem veletrhu a tuto šanci bratislavské ministerstvo kultury pojalo jako projekt takřka národně záchovný) a laskavého dohledu Umberta Eca se u italsko-anglicko-slovensko-českého kulatého soustolí diskutovalo o ledasčem. Z přednesených podnětů uveďme alespoň následující kvarteto: 1. Tematizace jako cesta k oslovení čtenářů Literatura pro děti a mládež by měla mít ambici sledovat i sociální a kulturní kontury komplikovaného světa současných dětí. Nekomunikace s dětmi na tato témata může později vést k posílení jejich pocitů vydělenosti, které jsou vlastní už nyní části nastupující generace. Zakládáme si asi na problémy s apatickými občany bez vůle účastnit se chodu společnosti. Už dnes roste předěl mezi světem etablovaných a dorůstajícími alternativci.
2. Reflexe světa v literatuře pro děti mladšího školního věku Setrvačností přetrvávají archaická témata a atributy, nová témata nejsou esteticky a psychologicky kvalitně sledována. K těm opomíjeným patří mimo jiné nový typ (neúplné) rodiny, multikulturalita a diverzifikace společnosti.
3. Ghetizace literatury Faktem je, že aktivních uživatelů literatury mezi mladými nepřibývá a pravděpodobně ubývá. Sílí odklon k elektronickým médiím, což ale nemůžeme brát jako negativum, spíše je to třeba přijmout coby fakt. Ta se totiž mohou stát při dobré strategii výchovy zajímavou alternativou.
4. Globalizovanost a lokálnost V současné literatuře pro děti a mládež proti sobě vyvstala dvě tematická křídla: globalizace a lokální svéráz. Globalizovaná linie v próze s dětským hrdinou bývá, bohužel, často traktována banálně a tím nevěrohodně. Význam lokálního kulturního kontextu roste, přičemž by bylo pošetilé označit tuto tendenci za izolacionismus či uzavřenost.
Pohyb znamená život Nahlíženo zevnitř, tedy z perspektivy provozu svázaného s literaturou pro nedospělé, se mnohá z budovaných krizových filozofických paradigmat jeví jako více než akademická. Možná je to dáno „otrlostí“ tvůrců píšících pro děti a mládež, ale krize a nutnost obhajob literárna je zde trvalou esencí bytí. Táhne se hluboko, až od velkého osvícenského třesku, a i v českých podmínkách lze toto jiskření doložit šťavnatou nefádní linií sporů o autonomii, smysl, specifičnost, pokrokovost, socialističnost či genderovou nestrannost děl vznikajících a distribuovaných mladým. Zkrátka i v písemnictví pro děti a mládež platí, že pohyb značí život a živost. Vykročme tedy za nejbližší horizont. I s vědomím, že hned za ním bude asi rokle.
O autorovi| MARTIN REISSNER, Autor je literární a umělecký historik a kritik
