Nový román Terezy Brdečkové Alhambra je podle textu na záložce ságou rodiny Kočků - tomu však neodpovídá rozsah ani obsah knihy. Želet toho však nemusíme. Namísto žánru rodinné kroniky, která by v individuálních osudech odrážela proměny doby, nám autorka nabízí vybrané úryvky ze životů čtyř členů rodiny. O obraz doby tu ani tak nejde, autorka se spíš snaží v několika různých podobách zachytit základní povahový rys Kočků, který z mírné podoby „rád si vymýšlel“ přechází až do paralelního života ve svět snů nebo blikajícího filmového plátna.
Tereza Brdečková je zkušená a také poučená spisovatelka - její texty mají pevnou konceptuální kostru, která jí však nebrání nakládat s postavami a motivy s přitažlivou lehkostí. Alhambra má čtyři nestejně dlouhé části a každá z nich je vyprávěna z perspektivy jedné z postav - kreslíře, animátora a milovníka starých map Gabriela Kočky, jeho ženy Elišky, dcery Julie a otce Otakara. Krom toho je tu ještě zvláštní part, psaný kurzivou -patří bájné postavě velmože Baltazara, který odchází ze své říše, aby našel její mapu a tím i její jméno.
V Alhambře Brdečková čerpá z bohaté pokladnice své vlastní rodiny. Není těžké uhodnout, že předobrazem Gabriela Kočky byl její otec Jiří Brdečka, jeho spolupracovník Václav Legát pak nejen kocouřím obličejem odpovídá Jiřímu Trnkovi. Postava Julie s autorkou sdílí věk, vzdělání i lásku k filmu a dědeček obou dvou se jmenoval Otakar a byl učitelem v malém moravském městě. I kulisy jsou do značné míry reálné - Trnkovo studio loutkového filmu sídlilo skutečně v Bartolomějské ulici a dnes je na jeho místě klubové kino, nejmenuje se však Alhambra, ale Ponrepo.
Stejně tak by mohly být všechny reálie vymyšlené, nejde tu o žádný, ani apokryfní životopis. Přesto však tato strategie využívající skutečných postav, událostí a míst má svůj význam - téměř podprahově podporuje autentičnost knihy, funguje jako drb, který jste už kdysi slyšeli, a jste proto náchylnější mu věřit. Proto se neubráníte ani obrazu Baltazarovy země jako Trnkovy Zahrady. A svým způsobem je tento polo-reálný základ románového světa i další variací na hlavní motiv knihy - skutečnost, která „uskakuje jako zajíc“ a postavy se jí ani příliš nepokoušejí polapit.
Do jaké míry jsme plným vědomím teď a tady? V kolika světech lze žít a zároveň neztratit ten prvotní? Jak říká Julie: „Běháme po světě se síťkou na motýly a zvěčňujeme věci, které za to nestojí. A pak nám uteče to hlavní, třeba láska nebo dítě.“ S tím se více či méně potýkají všechny postavy Alhambry - ve chvíli, kdy je skutečný život nedostatečný, utíkají se do snových krajin a spolu s bájným Baltazarem hledají mapu země, která se mezi tím mění a pomalu mizí. Ale měl by vůbec život bez snů a hledání smysl? „Nemám čas,“ říká Gabriel Kočka. „Musím stát na stráži u těch krásných věcí, ze kterých jsme utvořeni.“
Brdečková svůj další román ustála se ctí. Vyprávění táhne dopředu, postavy jsou plné a lidské, motivy zřetelné. Nikde příliš nečouhají postmoderní konstrukce ani ideové šablonky, nemáme pocit, že nám chce autorka něco urputně sdělit. Téma se nenuceně vine jednotlivými osudy a spolu s rodinným mýtem o Baltazarovi drží knihu pohromadě. Jen by možná knize víc slušela smyslnější a snivější poloha než kultivovaný a přesný autorčin styl.
Tereza Brdečková: Alhambra
Vydala Euromedie - Odeon, 240 stran
O autorovi| KAROLINA JIRKALOVÁ, Autorka je redaktorka časopisu Art+Antiques