Hanba, morální katastrofa, zesměšněná Francie. Emotivní výroky fanoušků, ale i vysoce postavených politiků. Země se zlobí na fotbalisty. Z „bohů stadionů“ jsou naráz morální trosky. Výbuch se bere natolik vážně, že do odstraňování jeho následků se zapojili ministři i prezident Sarkozy.
Na národní fotbalový tým Francie nedopadaly v posledních letech paprsky štěstěny. Mužstvo s řadou hvězd předních evropských fotbalových klubů si nezískalo velkou lásku národa. Hrálo mizerně, horko těžko dávalo branky a na světové mistrovství, kam mělo jet obhájit finálovou účast z předchozího šampionátu, se dostalo gólem dosaženým za pomoci ruky útočníka Thierryho Henryho, kterou rozhodčí neviděl. „Špatný příklad pro mládež milující kopanou,“ ozývalo se na adresu světového hráče. Ten zapomněl na fair play a mlčel. Idol se otřásl, leč nepadl.
Kritice neunikl ani trenér mužstva Raymond Domenech. „Nechte mě a hráče radovat se z postupu,“ prohlásil před novináři, kteří na něj doráželi ohledně té nešťastné ruky. Směšná figurka bez autority a respektu. Ač bez výsledků, byl podivně neodvolatelný. Prý aby se nenarušila kontinuita přípravy. Anebo spíše důsledek šikovně formulované smlouvy? Tvrdilo se, že by odškodné za předčasný odchod trenéra stálo federaci více, než když zůstane ve funkci podle původní dohody. Domenech je nejméně populární Francouz posledních let. „Kupte si los,“ vyzývali na trhu nedávno hasiči. „Koupíte-li si dva, pomůžete odvolat Domenecha,“ šprýmoval jeden z nich.
Mračí se i politici Není žádným překvapením, že bublina nakonec praskla. Všichni to věděli, nebo alespoň tušili, ale odpovědní neudělali nic. Čekali na zázrak. Možná se mohl dostavit a vše by bylo zapomenuto, leč nestalo se. A tak dnes zuří fanoušci, že jim nebylo dopřáno „ani dvacet minut radosti z podívané na dobrou hru“, nemluvě o firmách, které s francouzským fotbalem spojily svou reklamu. Mračit se musejí i politici, kteří s fascinací kopanou možná kalkulovali. Projekt důchodové reformy, s nímž nyní přichází vládnoucí pravice, nebyl načasován na tuto předletní dobu zřejmě náhodou. Ve Francii stále platí, že po tenisovém Roland Garros přicházejí maturity, po nich Tour de France, a když cyklisté skončí na Elysejských polích, může se odejet v klidu k moři na dovolenou. Vhodná doba prosadit něco nepříjemného. Dříve revoluce, dnes zákony. Vidina léta roztáčí v hlavách jiné starosti. A kdyby se do toho navíc zamíchal fotbalový úspěch na jihu Afriky, občanstvo by nová a tvrdší pravidla pro důchody vnímalo ještě méně pozorně, nebo alespoň značně roztržitě.
Zaručená katastrofa.
Věřilo se, že se odvrátí, pokud se o francouzské hře a hráčích nebude mluvit zle.
Jako první zásadu porušila státní tajemnice pro sport Rama Yadeová.
„Hráči mají pronajato příliš luxusní ubytování, než jaké si zaslouží,“ prohlásila prostořece a dala najevo, že to není etické. Cožpak nevědí, jaká je životní situace mnohých Francouzů? Dnes mají do kapsy hlouběji. Šetřit by se prý mělo všude. Poněkud demagogické srovnání hýčkaných sportovců a masy, od níž se čeká, že bude slepě fandit, valně nezabralo. Jen krajní levice se tématu chytla: „Divím se, že Francouzi žijící na hranici životního minima spatřují své idoly v hráčích placených miliony a žijících mimo Francii, aby u nás nemuseli platit daně,“ prohlásil Jean-Luc Mélenchon, jeden z mluvčích v množině levicových radikálů.
Leč skutečná bouře měla teprve přijít. Porážka s Mexikem dovršila zkázu. Anebo konečně vynesla na povrch skutečný stav věcí: morální rozklad mužstva. Útočník Nicolas Anelka napadl vulgárně trenéra, byl z mužstva vyloučen a hráči na protest odmítli trénovat. „V kabině občas padají silná slova, Anelka to sice přehnal, ale zrádcem je ten, kdo informaci vynesl ven,“ prohlásil veřejně kapitán Patrice Evra. A ze sportovní aféry se stává aféra společenská. „Toto mužstvo ztělesňuje atmosféru předměstských čtvrtí, kde vládnou kajdové. Autoritu si kupují úplatky a vynucují násilím,“ prohlásil Alain Finkielkraut, tvrdý kritik plíživého barbarství. Islamisticky zabarvené a antisemitsky laděné nachází živnou půdu na francouzských předměstích s přistěhovaleckou většinou.
Slova jednoho ze stárnoucích „nových filozofů“, kteří z kdysi bouřlivé levice přešli k reformní pravici, mohla zapadnout jako obehraná mantra. Leč právě nyní stojí před pařížským soudem mladíci z předměstí, kteří zbraněmi napadali policii v odvetě za případ dopravní nehody, při níž po střetu s policejním vozem zahynula dvojice místních chlapců. Svědci obžaloby, považovaní ve čtvrti za „zrádce“, potřebují policejní ochranu a mnozí se raději odstěhovali.
Obraz dezintegrace „Kajdové“ a „atmosféra diktátu samozvaných vůdců“ na francouzských předměstích jsou reálnými jevy. Otázka je, jak se tyto praktiky mohly přenést na fotbalisty. Někteří, pravda, vyšli z přistěhovaleckého prostředí. Leč od útlého mládí žili v internátech fotbalových škol zřizovaných francouzskou fotbalovou federací. Odpovědnost je třeba hledat někde jinde.
„Toto mužstvo už nereprezentuje Francii,“ prohlásila ještě před dovršením sportovní tragikomedie Marine Le Penová, dcera a předpokládaná nástupkyně Jeana-Marii Le Pena v čele Front national. „Reprezentuje značku Nike, televizi TF1, banku Crédit Agricole, telefonního operátora SFR, reprezentuje peníze.“ Když před dvanácti lety francouzský tým vytrhl Brazilcům nejcennější fotbalovou trofej a stal se mistrem světa, zjihl i věčný kverulant Le Pen. Přestalo mu vadit, že v tomto černo-bílo-arabském seskupení mnozí neumějí Marseillaisu. „Dejme francouzské papíry všem, když pro slávu Francie dělají takové věci,“ prohlásil. Kde je však včerejší černo-bílo-arabské mužstvo? „Dnes vidíme tým prachyprachy-prachy a to je smutné,“ říká Le Penova dcera.
Vzpomínka na mužstvo z roku 1998 nepřichází sama od sebe. Tehdejší tým ztělesňoval velikost a kolektivní emoce. Po něčem takovém veřejnost nepřestává toužit. V ryze francouzských poměrech naplňovala černo-bílo-arabská jedenáctka také pozitivní ideál úspěšné integrace. Dnes má francouzská veřejnost před očima model zcela opačný. Vidí obraz dezintegrace. Hráči nepochopili, co znamená reprezentovat národ v mezinárodním měřítku. Krize je hluboká a ostuda nejen fotbalová. Přináší konec dosavadních idolů a jejich beztrestnosti. Kolektivní mýtus čeká na svoji obnovu. Skrze jiné a jinak než postaru.
***
V ryze francouzských poměrech naplňovala černo-bílo-arabská jedenáctka z roku 1998 také pozitivní ideál úspěšné integrace. Dnes má francouzská veřejnost před očima model zcela opačný.
Fanoušci zuří, že jim nebylo dopřáno „ani dvacet minut radosti z podívané na dobrou hru“, nemluvě o firmách, které s francouzským fotbalem spojily svou reklamu
O autorovi| ZDENĚK MÜLLER filozof