Ráno jsem vystoupal těch asi 280 schodů, nespočítal jsem to, neb se mi chladem točila hlava. A to nejen chladem vyvěrajícím ze stěn. Věž stavěl Petr Parléř na sklonku 14. století a v masivu chrámu musí být zdivo ještě starší. Byly jsme tu a budeme, jako by tvrdily studené schody. No, možná. Jisté je, že pokud se po všech hrdlořezech i osvícených panovnících stalo nynějšími vládci země těch patnáct chlápků v oblecích, v zšeřelé chodbě Jižní věže to nic moc neznamená.
Výš, výš a ještě výš A stoupáte výš, kolem zvonových komor, za mřížemi se leskne kovové tělo Zikmunda, největšího zvonu v českých zemích, a asi je to náhoda, ale na boku zvonu je teď v šeru patrný nápis Bohemia et Gloria. Z té obří zvonové schrány v nitru věže jde nasládlý pach, jak v promodleném kostele. Není divu, jsme pořád v katedrále, ale také to tu čpí po nedávno vystřílených holubech.
A pak ještě pár schodů a už jste na ochozu, prý 60 metrů nad zemí a prý je renesanční a správa Hradu ho naštěstí neponičila cedulemi za prachy EU, kterými je zapráskaná kdejaká vyhlídka. Ne, kresby Jitky Rauchové pro orientaci bohatě stačí.
Z té výšky se na jih přes Vltavu rozprostírá dobrodružné město, kde jsou mimo zajímavosti, jako třeba televizní věž či Negrelliho viadukt, vesměs dominantami starodávná duchovní centra. Klášter Emauzy, nepatrně dál pak Matka Boží před Týnem a pouhým pohybem oka zas třeba Plečnikovo Nejsvětější srdce Páně. Stačí věž po ochozu obejít a přes Jelení příkop tu je zas jiná Praha, ta s pověstnými tesáky sídlišť a někde v dálce za nimi plavou ve vzduchu první sopky Českého středohoří.
A pořád je tu chládek, tak můžete sledovat třeba úředníky z 3. nádvoří, jak větrají kanceláře, než tam zas bude výheň jak na poušti Taklamakan. A přímo pod vámi v žebroví chrámu sv. Víta dřepí na obráceném kbelíku řemeslník a svačí bagetu. A je toho tu víc, jsou tu korunované chrliče a... Dole je ale vedro. No a co? To přejde.
O autorovi| Jáchym Topol redaktor LN