Poprvé za téměř třicet let své existence v Praze zahrají hardrockoví The Cult. Skupina zatím v České republice vystoupila jen jednou, když v roce 1993 předskakovala v Brně Metallice.
Srdcem kapely byli vždy zpěvák Ian Astbury a kytarista Billy Duffy, doprovázení proměnlivou řadou muzikantů. Jméno „Kult“ může působit poněkud samolibě, vzniklo však postupným zkracováním názvu Southern Death Cult (Jižní kult smrti), inspirovaného indiány. S takto pojmenovanou kapelou se stal Astbury hvězdou anglické goticko-rockové scény počátku 80. let, její snobismus, tlak médií a potřeba bohatšího výraziva jej však přinutila k žánrové změně.
S Duffym, který učil na kytaru Johnnyho Marra a hrál mimo jiné s Morrisseym (oba se později sešli v legendárních The Smiths), Astbury zamířil k tradičnímu rocku 60. a 70. let. Zatímco debutové album Dreamtime bylo ještě silně ovlivněno gotikou, dvojka Love už stála oběma nohama v hendrixovské psychedelii. Přinesla také velký hit She Sells Sanctuary, kterým The Cult dodnes zakončují koncerty.
Bylo to však až třetí album Electric, které skupině pomohlo k vytouženému úspěchu ve Spojených státech. Vzniklo přitom napůl náhodou. Práce na něm se ocitla ve slepé uličce - ale pak The Cult narazili na mladého a průkopnického producenta Ricka Rubina, který přitom do té doby pracoval v hip hopu. Ořezal zvuk kapely na dřeň a vytáhl z ní amalgám suverénních vokálů a maximálně úsporných riffů jako od AC/DC. Písně jako Wild Flower, Lil' Devil nebo Love Removal Machine jsou dodnes klasikami žánru.
Komerčního vrcholu se The Cult dotkli deskou Sonic Temple, nabitou hymnami jako Fire Woman a Sun King. Jejich záměrnému hardrockovému bombastu však měnící se hudební klima přestávalo přát a s nástupem grunge se z kapely stali rockoví dinosauři. Přestože nepřestali vydávat dobrá i výtečná alba, hvězdami mainstreamu už se nikdy nestali.
Rock’n’roll jako komiks I když The Cult strávili drtivou většinu kariéry v alternativních vodách, v obecném povědomí jsou nejvíc zafixovaní právě jako ztělesnění rock’n’rollových klišé: siláckých póz, plytkých textů a legračních kostýmů. Nijak k tomu nepřispěla ani Astburyho fascinace indiánskou mystikou, pro kterou býval ochotný vystupovat s obří čelenkou z peří.
Dlužno ale dodat, že i v téhle poněkud komiksové poloze je tahle kapela nepřekonatelná. Astbury patří k nejlepším zpěvákům své generace; výrazem i barvou hlasu je podobný Jimu Morrisonovi, pročež nepřekvapí, že si ho Ray Manzarek a Robby Krieger přizvali k obnoveným The Doors. (Cení si ho však i muzikanti z úplně jiných žánrů -Astbury spolupracoval třeba s elektronickými UNKLE nebo experimentátory Boris.) Má neselhávající cit pro frázování, jehož výtečnou ukázkou je třeba úvod zmíněné skladby Fire Woman. A to, že píše texty plné rock’n’rollových klišé a velmi rád je ještě opatřuje plevelnými vycpávkami (oooh, bejby a podobnými), k tomuhle druhu muziky tak nějak patří.
Duffy je pak z těch dvou větší tradicionalista. V jeho „velkých“ riffech a klenutých sólech se hned najde každý fanoušek Led Zeppelin, stále mu však zůstává dost původní punkové páry. Když ti dva téměř padesátníci na pódiu spustí svou testosteronovou produkci, může to jeden brát vážně, nebo s ironickým nadhledem, ale tah na bránu jim těžko upře.
Na aktuálním turné The Cult hrají něco jako své vlastní best of, doplněné novinkovou skladbou Dirty Little Rockstar ze zatím posledního alba Born into This. Bohužel se příliš neznají k dvojici desek Ceremony a The Cult z první poloviny 90. let, po níž se pod tlakem frustrace a vzájemných neshod na několik let rozpadli. Podobný scénář proběhl po albu Beyond Good and Evil z roku 2001. Situace v kapele není příliš růžová ani teď. Tím spíš by byla chyba si její úterní koncert v divadle Archa nechat ujít: první samostatné vystoupení The Cult u nás může být i jejich posledním.
