V roce 1982 získal na MS ve Španělsku třetí titul mistrů světa v historii země. Italové ve všech třech zápasech základní skupiny jen remizovali, na což reagoval vyhlášením úplné izolace hráčů od novinářů. A stal se zázrak. Po zdolání Argentiny, Brazílie a Polska v madridském finále zvítězili nad tehdejší NSR 3:1, k čemuž přispěl zejména šesti trefami probuzený nejlepší střelec turnaje Paolo Rossi, ale i hvězdy jako Zoff, Bergomi, Scirea, Tardelli či Graziani.
Jako záložník hrál postupně v Interu Milán, Catanii a AC Turín, Itálii reprezentoval jen jedinkrát v roce 1955, ale všechno si vynahradil coby kouč. Tuto část dráhy zahájil v roli asistenta v FC Turín, samostatně vedl třetiligový celek AC Prato, pak výběr hráčů do 23 let a jedenáct let reprezentační A tým. Nejdřív dotáhl „squadru azzuru“ ke čtvrtému místu na MS v roce 1978 v Argentině.
Na náš fotbal však muž s nerozlučnou dýmkou zřejmě neměl nejlepší vzpomínky. Jeho svěřence jsme porazili v přátelském utkání 8. listopadu 1978 v Bratislavě 3:0 a ve slavném penaltovém souboji 9:8 po remíze 1:1 v Neapoli o dva roky později v boji o bronzovou medaili na evropském šampionátu. V kvalifikaci na mistrovství Evropy 1984 jsme na italské půdě remizovali 2:2 a v domácí odvetě vyhráli 2:0.
Svého postu se vzdal po MS v roce 1986, když obhájci titulu v osmifinále prohráli s Francií.
Zemřel v úterý 21. prosince v Miláně. Nejvyšší italská soutěž Serie A vydala smuteční prohlášení, v němž se mj. říká: „Bude nám chybět tvoje moudrost.“
O autorovi| Profily osobností, které opustily tento svět, připravuje Jan Rejžek