I když evropské země zprvu prý zareagovaly na vstup ruské armády na gruzínské území, jímž Jižní Osetie bezesporu v srpnu 2008 byla, dost tvrdě, „rychle jsme se s nimi domluvili“. Tak si reakci Západu pochvaloval v rozhovoru s ruskými novináři Medveděv, který zastával tehdy funkci ruského prezidenta.
Medvěděv varuje před vstupem Gruzie do NATO. Hrozil by prý ‚strašlivý konflikt‘ |
Konflikt Ruska s Gruzií týkající se Jižní Osetie se odehrál mezi dvěma prezidentskými obdobími Vladimira Putina. Tehdy pověřil výkonem nejvyšší funkce loajálního Medveděva. Zásadní rozhodnutí ale vždy činil Putin sám, byť v roli premiéra, tedy druhého muže ve státě. Na věci nic nemění fakt, že Putin byl v těch dramatických dnech na letní olympiádě v Pekingu, která informačně překryla další z kavkazských ozbrojených střetů.
Výsledek pětidenního konfliktu byl pro Gruzii, v jejímž čele stál v tu dobu excentrický, mladý a ctižádostivý lídr západního ražení Michail Saakašvili, krajně neveselý: přišla o 21 procent svého území. Ztratila totiž nejen Jižní Osetii, ale zdá se, že nadlouho i další enklávu Abcházii ležící při černomořském pobřeží.
Válka v čase olympiády
I když tady se separatistická válka odehrála už v letech 1992 až 1993 a od té doby abchazské území kontrolovala ruská armáda, až po osetském dobrodružství se obě území z vůle Moskvy změnila fakticky v ministáty, které ale většina zemí světa dodnes neuznává. Ovšem Rusko, Venezuela a několik trpasličích tropických zemiček nezávislost Abcházie i Jižní Osetie oficiálně potvrdily právě po jihoosetském konfliktu.
Geniální načasování
Dodnes se vedou spory o to, kdy přesně vstoupila ruská armáda na jihoosetské, respektive gruzínské území. Zda v noci ze 7. na 8 .srpna 2008, nebo tam byla dříve. Spor to je zásadní, neboť tehdejší gruzínské vedení tvrdí, že zahájilo palbu na jihoosetskou metropoli Cchinvali proto, že do ní mířily ruské tanky. Řada západních novinářů i pozorovatelů včetně představitelů OBSE ovšem dokazuje, že nejdřív byl gruzínský útok a pak až následovala ruská vojenská operace.
Pravda je, že se v Moskvě na podobný vývoj událostí na Kavkaze dlouho chystali, nicméně jako první podle většiny expertů i médií vystřelil horkokrevný Saakašvili. Nic nemohlo Moskvě lépe nahrát než jeho snaha zapsat se do dějin Gruzie jako ten, který potlačil osetský a abchazský separatismus a obnovil celistvost Gruzie.
Je pravděpodobné, že ruské tanky čekaly u vjezdu do Rokského tunelu na povel už před 8. srpnem – celá operace byla geniálně načasovaná, a díky tomu, že se Gruzínci nechali vyprovokovat, může být Moskvou interpretována jako „donucení k míru“ a ochrana civilních obyvatel Jižní Osetie. Ruský argument je o to pádnější, že v Osetii žila už v tu dobu řada nositelů ruských pasů, které jim ruské úřady cílevědomě rozdávaly dávno před 8. srpnem. Naprosto identická situace předcházela okupaci ukrajinského Krymu, kde dlouho před invazí v březnu 2014 prakticky každý zájemce o ruský pas uspěl. Což mohla být stejně jako v Osetii promyšlená příprava na využití těch bodů z vojenské doktríny Ruska, v nichž se hovoří o právu Ruska na obranu míru ve světě i s použitím vojenské síly a také o možnosti ochrany ruských občanů za hranicemi země.
Dnes mají Abcházie i Jižní Osetie své pasy, vlajky, hymny, prezidenty i parlamenty. Jejich rozpočty jsou ale zcela závislé na ruské štědrosti. Gruzii okupace části území způsobuje značné komplikace – stát s narušenou teritoriální celistvostí se jen stěží může stát členem NATO, po čemž Tbilisi velmi touží. Nehledě na to, že po odtržení Osetie se v Gruzii konalo 45 různých společných vojenských cvičení s NATO (poslední „Noble Partner“ právě probíhá), členství v Alianci je zemi zatím vzdálené. Pro Moskvu to je hlavní výsledek jak pětidenní války s Gruzií, tak ruského vojenského angažmá v ukrajinském Donbasu.
