„Závěti si chodí sepsat lidé napříč generacemi, třeba i před exotickou dovolenou nebo cestou kolem světa. Lidem stále víc záleží na tom, co bude s jejich majetkem po smrti. Pořízením závěti chtějí také předcházet možným rozporům mezi příbuznými,“ uvedl prezident NKČR Radim Neubauer. Závěť lze sice sepsat bez pomoci notáře – vlastnoručně či za přítomnosti dvou svědků –, taková poslední vůle však bývá často napadena nespokojenými dědici.
„Stává se, že příbuzní nedědí tak, jak si představovali, a nařknou zemřelého z nesvéprávnosti v době sepisu závěti,“ popisuje Neubauer. Mnohdy se takové nepohodlné testamenty „ztratí“. Naproti tomu závěť sepsaná u notáře je veřejnou listinou, a její popření je tak velmi těžké. Notáři je evidují v centrální databázi, odkud se „vypařit“ nemohou. Stanovením dědiců závětí se totiž obchází zákonná posloupnost dědiců.
Ta pevně určuje, kolik majetku zesnulého zdědí manželka a kolik děti či další příbuzní. „Pořizovatelé závětí vyhledávají notáře zejména proto, aby uspořádali majetek jinak, než ukládá zákon. Majetek chtějí třeba rozdělit spravedlivě mezi své děti v případech, kdy jedno dítě bylo již za života zvýhodněno darem,“ uvedla pražská notářka Zuzana Procházková.
Podle zákona by totiž děti dědily stejným dílem. V závětích se ale mohou objevit i specifická přání ohledně posledního rozloučení se zesnulým. „V poslední době často přicházejí klienti s představou o způsobu pohřbu,“ říká Daniela Kovářová, prezidentka Unie rodinných advokátů.
