Kdybychom položili deseti lidem otázku, jaké byly nejdůležitější události let 1936-1939, zřejmě by se většina shodla, že Mnichovská dohoda, okupace Československa nebo začátek druhé světové války. Co se ale stane, pokud se zeptáme stejně, pouze změníme léta na 1996-1999? Dá se očekávat, že míra shody o důležitosti toho či onoho bude menší. Druhá polovina devadesátých let není uspořádanou, proanalyzovanou, vysvětlenou a popularizovanou historií, ale žitou současností pro všechny naše současníky s výjimkou malých dětí.
Aktuálně prožívaná skutečnost se vyznačuje tím, že ji vnímáme jako kontinuum. Kdo si nepíše podrobný deník (tedy svého druhu osobní kroniku) zřejmě nedokáže odpovědět na banální otázku typu, co jste dělal 15. května 1998 v deset hodin dopoledne. Stejným způsobem, jen mnohem povrchněji vnímáme i světové dění, tedy matérii k pozdějším „velkým dějinám“. Do paměťových stop se nám zapisují jen vzpomínky na extrémní události. Celá generace Američanů si navždy zapamatovala, co dělala, když byl zabit Kennedy. Také já dnes i bez pomoci svého deníku vím, že 31. srpna 1997 jsem trávil poklidnou neděli ve středočeské obci Voznice se svou přítelkyní Evou. Proč? V ten den zahynula princezna Diana.
K posouzení významu událostí potřebujeme odstup. Dnes dobře víme, co bylo pro další vývoj světa podstatné z událostí druhé poloviny třicátých let, ale pro druhou polovinu let devadesátých můžeme jen hádat. Druhý mandát prezidenta Clintona? Bombardování Srbska letouny NATO? První klonovaná ovce? Teroristický útok islámských radikálů proti americkým velvyslanectvím v Dar-es-Salaamu a Nairobi? Nebo snad zatmění Slunce 11. srpna 1999? A kdybychom se omezili jen na Česko: Opoziční smlouva? Záplavy na Moravě? Vstup do NATO? Rozhodnutí o dostavbě Temelína? Odpověď si bude muset najít každá budoucí generace a bude ji hledat ve světle toho, co se mezitím stane.
Vysoké a nízké
Kronika 20. století, která se jedenáctým dílem završuje a která zahrnuje léta 1900-1999 (zrovna tak mohla pojednávat o letech 1901-2000, což je z matematického hlediska dokonce správnější vymezení dvacátého století), nemá příliš společného se středověkými kronikami. Netvořil ji jeden autor, neobsahuje chronologické a subjektivní zápisky o dění. Spíše než kronikou je příručkou, v níž je přehledně shrnuto, co se stalo za sto let důležitého, respektive co její autoři za důležité považovali.
Žánrem a grafickou úpravou má Kronika 20. století asi nejblíže k novinám. Tak jako v novinách se v ní mísí vysoké s nízkým, seriózní zprávy z politiky, kultury a vědy se sportovními zajímavostmi, informacemi o dopravních nehodách a perličkami ze života celebrit. Tak třeba nejdůležitější události dubna 1998: Václav Havel byl na dovolené v Rakousku postižen břišní kolikou, katolíci a protestanti ze Severního Irska podepsali na zámku Stormont dohodu o budoucím uspořádání země, belgický pedofil Marc Dutroux utekl z vězení, rakouský pedofil kardinál Groer odstoupil na nátlak papeže ze všech funkcí, v Bordeaux byl odsouzen na deset let za válečné zločiny Maurice Papon, zemřel Pol Pot a v Mekce bylo ušlapáno 118 poutníků.
S novinami Kroniku 20. století spojuje ještě jeden fenomén. Pokud se takzvaně nic neděje, není možno v novinách daný den vypustit a napsat čtenářům velkými písmeny „nic se nestalo, příští vydání za týden“. Takže v „okurkové sezóně“ se na první stránky dostanou zprávy, které bychom jindy nenašli možná ani jako noticky na straně osm. Podobně je tomu naopak: pakliže dojde ke světodějné události, tak se dá počítat s tím, že mnoho samo o sobě důležitých zpráv bude zredigováno do desetiřádkových „kraťasů“.
Epilog 20. století
Když se ohlédneme za druhou polovinou devadesátých let ze stanoviště umístněném na konci roku 2007, pak asi neuvidíme příliš velkých událostí. Snad první úspěchy klonování, pro Čechy nepochybně vstup do NATO. 11. září 2001 dalo zpětně na významu předchozím teroristickým útokům islámských radikálů proti americkým cílům v Africe a v Jemenu. Na rozdíl od chaosu první poloviny devadesátých let se v druhé stabilizovala politická a ekonomická situace v některých postkomunistických státech, problémy Kosova či Čečenska však nadále plnily první stránky novin.
Závratnou rychlostí pokračoval růst internetu a dalších komunikačních prostředků. Konec století a tisíciletí doprovázela fáma o krizi, kterou způsobí nepřipravenost počítačů na letopočet začínající číslicí dvě (tzv. Y2K problém). Nakonec se nestalo nic nebo skoro nic, což je vlastně ve století nabitém tragickými událostmi, ta nejlepší možná zpráva.