Žiji ve městě, auta a počítače v nich mi rychlostí svou strašlivě drtí.
Řekl jsem si:,,Takhle dál už ne, zeptám se věštkyně, co prý kávičku občas popíjí se smrtí.
Domek nevzhledný, zrak můj snad přešálen, ostrosti postrádá, jak v pohádce, obalen dračí mlhou, to bude tedy zábava!
Zve mně, ať přisednu ke stolku, vůně kávy, proboha, no to přece né!
Snad opojen, kam odešel rozum? Proč srdce tak buší zmámené?
,,Neboj se příteli, vím že trápí tě nesmysluplný závod s časem, řev rádia, smrad výfuků, tresty, pokuty, půjčím ti tedy můj vůz, tak taková já jsem.
Na jeden den, na jednu noc, černý hřebec a hřebec bílý, neřeknu který vpravo, který vlevo, sám rozhodni v tu chvíli.
Ten jeden den s nimi, znamená 1 rok života lidí, budeš jezdit mezi nimi, však oni tě přesto neuvidí.
Velký vůz dřevěný, kola však spleteny z loukotí má, kozlík vysoko u nebe, dotkni se mraků, déšť ten povel zná.
Práskni bičem co rozpárá oblaka, hned vyvalí se sluneční rouno, cítíš tu smysluplnost bytí,to je přece jízda, není takové rovno!"
Černá, měkoučká silnice, jak pomalu tekoucí řeka, tak bičem šlehám pro tempo, z ořů pěna čpavě ztéká.
Snad dostihl mne čas, ta rychlost koní strašně pomalá, rychleji podle vozu, srdce kupodivu jásá, jak zamlada, no paráda!
Noc končí, i u domku začíná nesměle svítat, propocen vracím spřežení zvědav, jak bude nás vítat.
Však ona v pohodě, ti hřebci jí snad hlášení podávali, hvězdné spřežení Velkého vozu,1 den, 1 rok, zdraví, pohodu mi rozběhat pomáhali.