Lidovky.cz

Byly to úlitby bohům

Česko

  13:26
Na konci loňského roku tomu bylo padesát let, co poprvé vyšel jeho román Zbabělci. A letos v září Josef Škvorecký oslaví 85. narozeniny.

Spisovatel Josef Škvorecký. foto:  Tomáš Krist, Lidové noviny

LN Uplynulo již padesát let od vydání vašeho debutového románu Zbabělci a šedesát let od jeho napsání. Kdy jste ho naposledy četl vy sám?
Velmi dávno. Kdy přesně, to nevím, ale když hned po „kritické“ explozi v Praze v lednu 1959 americké nakladatelství Grove Press požádalo o smlouvu, DILIA jim na rozkaz stranovlády sdělila, že autor si nepřeje být vydáván v USA. Autor si to sice přál, ale protože práva na svůj román nevlastnil on, nýbrž KSČ, která vlastnila všechna práva kohokoliv na cokoliv, z vydání sešlo. S příchodem oblevy na počátku 60. let DILIi povolili, aby povolila vydání v Dánsku, Jugoslávii, Maďarsku, Západním Německu a v Itálii, a když jsem takzvaně zradil, tedy odešel do exilu, dočkal jsem se v roce 1970 konečně i amerického vydání. Takže naposled jsem Zbabělce četl patrně někdy v roce 1969 v Kalifornii, když jsem v korektuře dostal překlad dnes už nebožky Jeanne Němcové, pořízený pro Freda Jordana, tehdy šéfredaktora tenkrát ještě prosperujícího Grove Press. Od té doby si v nich občas zalistuju, přečtu si tu a tam pasáž, a divím se, že to není tak špatné, jak jsem si před prvním českým vydáním myslel.  

LN Objeví se v některé z vašich dalších knih ještě Danny Smiřický?
Pochybuju, protože je velmi nepravděpodobné, že bych měl ještě čas o něm něco napsat.

 LN Co Dannymu oproti vám schází a čeho má naopak víc?
Danny píše operety, já takzvané vážné romány a detektivky. Je to však sebejistý, mírně cynický mladík, později muž, což já nejsem.

LN Co tedy nyní píšete?
Máme hotovou asi tak třetinu už sedmé detektivky ze série o aristokratické dvojici Anky a Tonyho Lomnických a o torontském inspektoru Sinclairovi. Ale protože Zdena onemocněla, odložili jsme to na později. Víte, stalo se mi to, o čem si Faulkner myslel, že se stane jemu. On ale příliš brzy – v pouhých pětašedesáti – umřel. Podle svědectví jeho bratra Johna často mluvil o tom, že „až se vypíše, začne dělat detektivky“. „K tomu stačí,“ píše John Faulkner, „najít si formuli, která se osvědčí, a člověk ji může užívat pořád dokola. Stačí změnit jména hrdinů a místo děje“. Jenže Faulknerův poslední román Pobertové rozhodně žádné známky „vypsání“ nenese, takže k psaní detektivek se nedostal.
I když – tohle není docela pravda. Několik jich vytvořil: knihu detektivních povídek Gambit jezdcem nebo román Neodpočívej v pokoji, jenže v nich buď tak daleko předběhl dobu, nebo se naopak vrátil příliš do minulosti, až k zapomenutému Strejčkovi Abnerovi, kterého měl v knihovně a ve svých textech ho ještě okořenil nevypsaným mýtotvorným stylem, takže jeho detektivky sotva odpovídají čtenářské představě o žánru.


LN Vy jste ale s detektivkami také nezačal teprve nedávno.
Já jsem si začátkem 60. let myslel, že umřu – ležel jsem čtyři měsíce v Motole s infekčním zánětem jater a život mi visel na vlásku. Přátelé mi tam nosili detektivky. Hodně jsem tenkrát kamarádil s Honzou Zábranou, a tak jsem mu ještě v nemocnici navrhl, že až se ze špitálu dostanu, napíšeme spolu detektivku. Celkem jsme napsali tři Vraždy z pěti zamýšlených. Vycházely pod jménem Jana Zábrany, protože já byl v situaci, kterou bych mohl parafrázovat jako „ztížená možnost vydávání“. Nakonec jsem se Zdenou odejel do exilu a nějaký čas jsem si sliboval, že čtvrtý a pátý díl napíšu sám a propašuju rukopis opačným směrem, tedy z Toronta do Prahy Honzovi. To by nasadilo korunu žertu, který jsme si s Honzou dovolili ve třetím díle plánované pentalogie, Vražda v zastoupení. Tam když čtete první písmena prvních slov po sobě jdoucích kapitol, dávají dohromady akrostich, pro větší špás navíc latinský: Škvorecký et Zábrana fecerunt ioculum. Neboli že Š.a Z. si udělali legraci.

LN K dokončení pentalogie ale pak už nedošlo.
V začátcích exilu je člověk příliš zaměstnaný, aby jen pro legraci a pro ten špás psal detektivky. Zastoupila nás stranovláda, když nasadila našemu fragmentu pentalogie korunu sama: Vraždu v zastoupení za normalizace zfilmovala brněnská televize. Předtím ještě vyšly ty hotové tři díly v několika vydáních pod Honzovým jménem, takže já si někdy neskromně říkám, jestli jsem vlastně nebyl jediným exilovým, tedy „zrádným“ spisovatelem, nejen vydávaným, ale i zfilmovaným v ČSSR.

LN A jak vznikla řada detektivek, kterou nyní píšete se svou manželkou?
Po pádu sovětské koloniální říše, která na rozdíl od podobné nacistické neměla trvat pouze tisíc let, ale na věčné časy, Zdenu, a tedy i mě postihla zákeřnost „Seznamů ‘dobrovolných‘ (moje oprávněné uvozovky) spolupracovníků StB“. Mou ženu tahle špinavost málem zabila a mě hluboce otrávila dva roky, dokud Zdena nevyhrála žalobu na Ministerstvo vnitra pro neoprávněné zařazení do seznamu těch patrně většinou nedobrovolných dobrovolníků. „Šproch“, v němž podle hloupého přísloví bylo trochu pravdy, spočíval v tom, že na přímou otázku jednoho ze dvou vyslýchajících estébáků – StB převzalo od buržoazní policie systém dvojice zlého a hodného policajta –, co by dělala, kdyby se dozvěděla o nějaké činnosti ohrožující lidově demokratický řád, odpověděla, že by splnila svou občanskou povinnost a ohlásila to na příslušných místech. To stačilo – to jest estébákům na prémie. Zdena o nich už nikdy neslyšela.
 
V téhle situaci mě opět napadly spásné detektivky, a tak jsme se Zdenou začali seriál o sympatických, i když urozených manželích a neurozeném, sympatickém inspektoru Sinclairovi z torontského policejního oddělení pro vyšetřování vražd. Všechny je spojuje slovo „Setkání“ v titulu – jako seriál s Honzou spojovala „Vražda“ – vydaných je zatím šest, jednu, Setkání v Praze, s vraždou zfilmovala letos Česká televize.

LN Když už jsme u krimi literatury. Existovalo něco jako zlatý věk detektivky?
Za zlatý věk detektivky se obvykle pokládá doba mezi oběma světovými válkami a snad ještě pár let po válce v Anglii. Psali pionýři R. Austin Freeman, Freeman Wills Crofts, G. K. Chesterton a mnozí jiní a jejich klasičtí pokračovatelé Agatha Christie, Dorothy Sayers, Anthony Berkeley a jiní. Pro většinu platila pravidla Pátera Knoxe, která někteří zdobili prvky krásné literatury. V druhé polovině toho dvacetiletí se v Americe objevila drsná škola, Dashiell Hammett, Raymond Chandler a jiní, která se v mnoha směrech – naturalističtější motivy, podsvětí místo britské „hříšné“ vesnice, mnohem více literárních prvků... – odchýlila od anglické školy, ale hlavní pravidla více nebo méně ještě zachovávala.

LN A co znamená současné rozvolnění – jde o blahodárnou snahu detektivní žánr občerstvit, nebo jen o příznak toho, že je naopak vyčerpaný?
Dnešní rozvolnění znamená, že z detektivního románu se stal román o zločinu, pravidla často nehrají roli, neexistuje tabu. Kdysi platilo, že o patologických vraždách se nepíše, prostě proto, že mezi vrahem a obětí neexistují žádné společenské spoje, a to vylučuje dedukci. Úchylný vrah, jenž v lese přepadne ženu, kterou nikdy neviděl, a zavraždí ji, se dedukcí sotva vypátrá. Policie pracuje s náhodnými svědky a dnes hlavně s DNA.
 
O takových věcech se dá napsat velký román, pokud námět z nějakého důvodu zaujme dobrého spisovatele, anebo krvavá senzačka, když se toho chopí bulvární autor. Ale nedá se o tom napsat detektivka v tradičním, nebo chcete-li klasickém slova smyslu.
 
Žánr však vyčerpaný není. Často přirovnávám dobrou detektivku k reprodukčnímu spíše než k tvůrčímu umění. V tradiční detektivce se autor musí držet jistých pravidel, ale ta může zdobit tím, čemu se říká slovesné umění, pokud to umí. Je něco jako houslista, který se musí držet not, ale je-li to skutečný umělec, přidá k těm nehybným záznamům na papíře něco svého.
 
Jako všechna taková přirovnání je i tohle jen přibližné. Ale na vyčerpanost žánrů nevěřím. Záleží na tom, kdo to dělá.

LN Jak vůbec zpětně hodnotíte filmové a televizní adaptace vašich děl?
Největší radost jsem měl z Kachyňova pětidílného televizního miniseriálu Prima sezóna (1994). Kachyňa beze zbytku pochopil duch předlohy, obsadil film mladými, většinou začínajícími herci a herečkami, což dodalo vizuálnímu ztvárnění mých povídek svěžest, a z některých – z Ani Geislerové nebo Táni Vilhelmové – jsou dnes hvězdy. Bylo to do jisté míry i jeho téma, jak se mi přiznal, a točil tedy film s mimořádným zaujetím. Ale docela povedený je i Tankový prapor Víta Olmera, vzdor většinou nepříznivé kritice nejnavštěvovanější český film snad všech dob, a věrně do vizuální podoby převádějící ten život s blátem v pásech, které se den co den muselo pracně vyškrabávat, takže tankisté byli snad nejupracovanější a jistě nejšpinavější vojáci československé armády.
 
Dva filmy mám rád i proto, že mi připomínají drahého a předčasně zesnulého kamaráda Zábranu: Případy kanceláře Ostrozrak (2000), velice pěkná televizní adaptace našich společných detektivek s Honzou, a starší dětský film pro kina Táňa a dva pistolníci (1967), uvedený samozřejmě jen pod Honzovým jménem, který nasadil korunu koruně mé utajené tvorby: dostal totiž Velkou cenu festivalu dětských filmů v Moskvě, kde prý tleskali hlavně krásné ruštině představitelky ruské holčičky Táni, což byla dcera nebo snad vnučka ruských exulantů, kteří si útěkem zachránili život po Velké říjnové revoluci.

K tomuhle filmu se pojí historka charakteristická pro naše koloniální období. Dostal jsem nápad napsat učebnici angličtiny ve formě detektivky a měl jsem už první kapitolu/lekci: This is a knife. This is a body. The knife is in the body. It is murder. Chtěli jsme to napsat společně se starou kamarádkou Jarmilou Emmerovou, univerzitní lektorkou angličtiny. Já bych to vymyslel, ona by k tomu dodala učebnicový aparát. Dokonce jsme doufali, že nám k tomu povolí malé elpíčko s jednou nahranou scénou, neboť rozhodující stopou, která usvědčí vraha, měly být rozdíly mezi britskou a americkou angličtinou. Sepsali jsme návrh, odnesli ho do Pedagogického nakladatelství, tam ideu přijali s nadšením, ale potom nám odpovědný redaktor sníženým hlasem sdělil, že by z toho mohla být série jazykových učebnic, ale první by samozřejmě musela být učebnice ruštiny. Odpověděl jsem, že já rusky vůbec neumím, a Jarmila že zná jen trochu ze střední školy. Redaktor se otočil ke mně a s bolestným výrazem mi dal radu: Budete si tedy muset najít nějakého ruštináře.
 
Po ruce byl samozřejmě Honza Zábrana. Jenže místo detektivky jsme stvořili ten příběh o ruské holčičce z Moskvy, která s rodiči jede na návštěvu do Prahy, vlak v noci zastaví, protože na kolejích leží kráva, Táňa vystoupí, vlak se rozjede, Táňa zůstane v neznámém lese, kde narazí na dva české kluky, kteří si tam hrají na pistolníky. Napsal jsem to a Honza do toho stvořil pedagogické dialogy, v nichž kluci s Táňou hovoří ruštinou plnou chyb, a ty jim Táňa opravuje. A tak ruština naučená od reakcionářské maminky okouzlila Moskvu a film dostal Grand Prix.

LN A ostatní filmy?
Většinou se mi líbily, asi taky proto, že původně jsem chtěl být filmovým režisérem. Kdysi jsem se málem přihlásil na právě založenou FAMU, pak mě ale Anděl strážný napomenul a já zůstal na filozofii. Velmi se mi však zamlouval třeba film Ladislava Rychmana, až na to, že nepěkně změnil můj původní titul Zločin v knihovně rukopisů na Šest černých dívek (1969). Chtěl jsem totiž udělat další seriál „Zločinů“, který by začal mimořádně povedeným povídkovým filmem Zločin v dívčí škole (1966, s účastí tehdy ještě jazyk neovládajících herců Petra a Matěje Formanových), a pokračoval Menzelovým Zločinem v šantánu (1968) a dál Zločinem v knihovně rukopisů. Přesto, že seriál skončil Šesti černými dívkami, což v mém torontském kurzu filmové komedie vedlo k nedorozumění, když se mě studenti ptali, kde jsou ty černošky, přesto, že jsem tu legrácku psal už ve stínu hrozivého soudruha Brežněva, je to, myslím, svižná černá komedie s docela příjemným nábojem společenské kritiky, i když ne zrovna té, jaká se tehdy žádala.

LN Litujete, že k zfilmování některé prózy nebo scénáře zatím nedošlo?
Ano, lituju. V létě 1968 nám totiž s Milošem Formanem schválili synopsi filmu podle Zbabělců, jenomže Miloš měl na podzim začít točit svůj první film v Americe, a tak tam odjel. Ten film se nakonec nekonal, a svůj skutečně první hollywoodský film Miloš natočil, už když jsme všichni byli za oceánem. Setkali jsme se v New Yorku, kde Miloš hledal neherce pro svou americkou premiéru. Dodnes si myslím, že z toho byl jeho nejlepší americký film Taking off (1971), protože v něm žije estetika, která se narodila ještě v Praze příběhy o Černém Petrovi a o Láskách jedné plavovlásky. Nejlepší je tedy z mého úzce osobního hlediska, protože jinak se Miloš v Hollywoodu stal opravdu velkým režisérem, technicky mnohem zdatnějším, než byl v Praze, a zároveň nikdy nepoplatným komerci, jak dokazuje jeho objektivně asi skutečně nejlepší film Goyovy přízraky (2008). Vrátil se v něm ke svému prvnímu spoluscenáristovi z dávné doby Taking Off k Jeanu-Claudu Carriérovi.
 
A pokud jde o Zbabělce, svitla naděje. Jestliže všechno klapne, bude je režírovat Petr Forman. Ano, syn mého starého kamaráda, jehož jsem v Náchodě vídal s jednou rukou v sudu zelí v hokynářství pana Švába.

LN Vedle filmového světa jste se v Praze pohyboval i v tom divadelním – od počátku jste byl příznivcem Járy Cimrmana.
V Praze jsem opravdu chodil snad každý týden do divadla, a dokonce jsem o tom psal sloupky do Divadelních novin. Patřili jsme se Zdenou k prvním obdivovatelům Divadla Járy da Cimrmana v Malostranské besedě. Nakonec jsem se stal i prezidentem Společnosti pro rehabilitaci Járy Cimrmana, a nějakou dobu jsem zahajoval každé představení cihlou odcizenou z Národního divadla. Úmysl byl, že postavíme Járovi Cimrmanovi nové divadlo, které nahradí už obehrané Národní. Po našem odchodu do exilu sláva toho zapomenutého českého mnohovědce pomalu a pak stále rychleji stoupala, až ho dokonce po pádu starého režimu prý navrhovali za prezidenta. Rehabilitační úmysl se téměř zdařil, a i když Jára vlastní doposud divadlo velmi skrovné, byť enormě navštěvované, stal se něčím na způsob národního hrdiny. Snad v té pozici nahradí Josefa Švejka, který, doufejme, nebude už nikdy zapotřebí.

LN Chybělo vám potom v Torontu takovéto kulturní společenství?
Jistě, v Kanadě nám tahle živá malá divadla chyběla. Jenže málo platné, ta divadélka vznikla jako neinzerovaný protest proti glajchšaltování diváckého vkusu, o něž se stranovláda po léta vehementně snažila, a nepodařilo se jí to, zejména díky těm trpěným, občas netrpěným, ale vždy milovaným pražským malým scénám, které brzy našly spřízněná divadla v Brně a jinde.
 
Kanada měla štěstí, že tam nikdy nevládla žádná totalitní ideologie a její ponuří papaláši. V Torontu sice existují podobné scénky, které pěstují politickou satiru – v jedné jsem dokonce viděl docela slušně zdramatizovaného Švejka. Ale porozumět jejich narážkám, po nichž obecenstvo hřmělo smíchy, bylo velmi nesnadné, či spíše – zejména v začátcích našeho života v téhle krásné zemi – nemožné. Žádné taky nemělo dlouhověkost Semaforu nebo Járy Cimrmana. Takže tenhle aspekt života v Praze nám chyběl.

LN A byl vznik vašeho rodinného nakladatelství třeba i snahou takové společenství nahradit?
To vzniklo jinak. První dva roky byla Zdena nemocná těžkou nostalgií neboli touhou po domově. Neuměla anglicky, naivně uvěřila, že oficiální označení Kanady jako země bilingvální platí pro celé její obrovské území, a snažila se proto mluvit francouzsky na parties, na něž nás hodně často zvali. Koukali tam na Zdenu s omluvnými úsměvy, jen sem tam se někdo pokusil říct něco, co se podobalo francouzštině. Když si kdekoli v Kanadě koupíte pastilky proti bolení v krku, budou jejich obaly podle předpisu dvojjazyčné. Tím však bilingválnost pro celou Kanadu s výjimkou provincie Quebec mizí. A ani v Quebeku Zdena se svou tehdy výbornou pařížskou francouzštinou neuspěla. Kanadská varianta té řeči je těžce srozumitelná i rodilým Pařížanům.
 
Pak jsem jednou dostal dopis od pana Dr. Lexy z Československé společnosti pro vědy a umění v NewYorku. Nabízel mi v něm, že vydají můj román Tankový prapor, který, přiznával dobrý pan Lexa, sám sice nečetl, ale slyšel od něm od čerstvých exulantů velkou chválu. Měl jsem přirozeně radost, že si už nebudu připadat jako nevydávaný spisovatel, anebo vydávaný jen v jazycích, jimž většinou nerozumím, dal jsem dopis přečíst Zdeně, a rozplýval jsem se nadšením.
 
Zdena se zamyslela. Ráno mi řekla: „Proč bys to vydával u nich? V Kanadě si může každý založit nakladatelství, stačí si dojít na radnici.“
 
Nedbala mých pochybností, skutečně se vydala na radnici, a tam se jí podařilo svou angličtinou ve stavu zrodu vysvětlit úředníkovi, co chce. Stálo ji to pět dolarů, a stala se nakladatelkou.
 
Hlavně ji to vyléčilo z nostalgie. Mnoha českým zakázaným spisovatelům se však také otevřela publikační možnost, a příštích dvacet let jsme se vídali se Zdenou jen večer v posteli a ráno v koupelně. Sedm dní v týdnu. Dvacet let. Tak to bylo s nápadem založit Sixty-Eight Publishers, Corp.
 
LN Vloni uplynulo sto let od narození Egona Hostovského. Jakou máte na tohoto autora vzpomínku?
Hostovský měl u mého otce špatnou pověst. Mluvím však o starém panu Hostovském, Egonově otci. Starý pan Hostovský vlastnil v Hronově jakousi továrničku, a podle vyprávění mého otce, velký businessman to zrovna nebyl. Můj otec byl disponentem Länderbanky, později Banky pro obchod a průmysl a ještě později Dresdner Banky, ale tam už starý pan Hostovský nechodil a Egon, který se na náchodském gymnáziu potýkal s panem ředitelem Spalem a později se v Praze dal na riskantní dráhu spisovatele, už byl tou dobou v Americe.
 
Ale když do Banky pro obchod a průmysl starý pan Hostovský ještě chodil, setkával se s mým otcem, který měl mimo jiné na starosti půjčky. A starý pan Hostovský byl u něho častým hostem, tak častým, až ho jednou otec požádal, aby už k němu do banky nechodil. Nebyl v tom žádný osobní důvod. Starý pan Hostovský měl prostě už těch půjček moc. Ve vzpomínkách mého otce to byl prostě továrník, který moc do businessu nebyl.

LN Jak to bylo dál?
 Uběhlo mnoho let, můj otec i starý pan Hostovský byli už na onom světě, a mně jednou zatelefonovala Olga Hostovská, že by se chtěla se mnou sejít. Byla to Egonova dcera, která s ním v dětském věku do exilu nešla a v Praze nyní byla nakladatelskou redaktorkou. Probudilo to ve mně popsané vzpomínky na spor mého otce s jejím dědečkem, tak jsem ji pozval do Vaňhovy rybárny.
To se mi nevyplatilo. Přišla, byla krásná, a já v záchvatu kavalírství objednal krevety. To bylo jídlo, pokud se pamatuju, v Praze tehdy nikoli běžné. Ani nevím, jestli Olga neodmítla, protože co potom potkalo mě, jí se nedotklo. Buď jak buď, Olga mi vyřizovala pozdrav od svého otce, s nímž se setkala v Dánsku. Bylo to v době oblevy v 60. letech, kdy se estébáci někdy snažili o benevolenci. Olžin otec prý četl Zbabělce a rád by se se mnou sešel, a jestli by to nešlo třeba v Paříži, když se teď poměry, zdá se, uvolňují... Nakonec jsme se setkali až v Torontu.

LN A proč se vám setkání s Olgou Hostovskou nevyplatilo?
Tenkrát u Vaňhy jsem spolkl asi třetí nebo čtvrtou krevetu, a najednou se mi udělalo nevolno, pak na omdlení. Vypotácel jsem se z Rybárny, ani nevím, jestli jsem Olze řekl Sbohem, patrně jsem však nezaplatil účet. Na Václaváku jsem skočil do taxíka a jel jsem domů na Břevnov. Zdena byla v práci a já měl pocit, že umírám. Strávil jsem hodnou chvíli tím, že jsem se, na telefonickou radu Dr. Ludvíka „Louise“ Švába z Pražského dixielandu, zbavoval obsahu žaludku, pak jsem vlezl do postele a z následku krevet jsem se vyspal.

LN Takže jste nejdřív poznal otce Egona Hostovského, pak jeho dceru. Kdy jste tedy konečně potkal jeho samotného?
Asi o deset let později, v domě společného přítele pana Havlíka v Torontu. To byl milý pán, který měl za války továrnu, prý na výrobu vrtulí do amerických bombardérů, a, pokud vím, byl zodpovědný za vydání Egonovy poutavé knihy Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině aneb O ctihodném povolání kouzla zbaveném. Toho dne jsme seděli dlouho do noci, pokoušeli se mluvit o literatuře, ale Egon chtěl hlavně mluvit o Praze.

LN V exilu se necítil asi úplně dobře.
Ne. Egon Hostovský byl člověk, který do exilu nepatřil. Zlomyslností osudu v něm však prožil většinu života a taky v něm umřel. Byl to smutný, žalostivý člověk, oprávněný pesimista a bolestín. Vydali jsme mu Všeobecné spiknutí a připravovali jsme výbor z ohlasů na jeho dílo, doma i v cizině. S prvním výtiskem románu, který nám mimořádně vyrobili v tiskárně, ještě než svázali náklad, jsme se Zdenou letěli do New Jersey, aby měl Egon radost, a dali jsme mu jej na smrtelné posteli. Za několik dní jsme se Zdenou letěli do New Jersey znova. „Neradi,“ napsala Zdena v Úvodu ke knize, která měl být oslavou Egonových pětašedesátin a stala se Pamětním výborem. „A nevezli jsme nic. Nebylo třeba,“ pokračovala moje žena. “O radosti, která by dokázala překročit puklinu mezi životem a smrtí, z nás, dosud živých, stejně nikdo nic neví.“
 
Mně zůstala vzpomínka, jak jsme ve 40. letech v anglickém kurzu pro pokročilé Mr. Muira na Filosofické fakultě s Dorůžkou cvičně překládali Egonův magický román Cizinec hledá byt. Bylo to v tom krátkém údobí autorova života, kdy směl žít doma. Trvalo jen necelé tři roky, a opět odjel. Nikdy se nevrátil.

LN Velký úspěch na českém knižním trhu nedávno zaznamenaly tři svazky korespondence Jana Wericha a Jiřího Voskovce. Jaké bylo vaše setkání s těmito osobnostmi?
 Wericha jsem osobně viděl jen jednou, když jsme za ním přišli s Evaldem Schormem a měli jsme pro něj návrh. Četl jsem tehdy, už nevím kde, o jakémsi knězi někdy z 15. století, který si po dlouhém a vyčerpávajícím zápase se svědomím přiznal, že čarodějnice z inkvizičních procesů vypovídají jedna jako druhá, jako by se ty odpovědi naučily od stejného učitele, a dospěl k názoru, že identické výpovědi nemá na svědomí jejich styk s ďáblem, ale muka způsobená „čarodějkám“ řemeslem inkvizičních katů. Když se odvážil přednést to prozření svému představenému, načal sled událostí, které ho nakonec dovedly k doživotnímu uvěznění v klášterní cele. Schormovi se příběh zamlouval, podobnost s procesy, jichž jsme všichni byli svědky v předchozí dekádě, byla nabíledni. Šli jsme tedy za Werichem nabídnout mu roli. Jakou, to jsme přesně nevěděli, protože jsme neznali víc než tenhle stručný popis nešťastného života. Werich byl už tehdy, zdálo se mi, dost nemocný, slíbil, že to uváží, a my jsme odešli. Schorm začal točit Farářův konec podle mého námětu a scénáře. V den, kdy jej dotočil, jsme byli se Zdenou u mé překladatelky Lídy Sassové v Mnichově, a tam nás zastihla zpráva o návštěvě nezvaných bratrů v zemi. Z dalších plánů sešlo.

LN S Jiřím Voskovcem jste se ale pak setkával častěji.
Voskovce jsem znal osobně a stýkal jsem se s ním občas po řadu let v Americe. Setkali jsme se ale už dřív, když jsem byl s Josefem Nesvadbou v New Yorku v tom zmíněném období benevolence mocných lhářů z kachlíkárny v Praze. A dopisovat jsme si začali už na samém začátku toho benevolentního údobí, ale už nevím, jak to vlastně začalo.

Voskovec ovšem skutečně uměl psát dopisy. Mám dojem, že to bylo vůbec to nejlepší, co uměl, s výjimkou písňových textů. Takže když jsem se poprvé dostal do New Yorku, samozřejmě jsem za ním šel. Bydlel tenkrát na Village Square, v srdci kumštýřské a beatnické čtvrti veleměsta. O čem jsme mluvili, nevím. Asi o Praze, nejasně si vzpomínám, že se mě vyptával na Jiřího Suchého a jeho divadlo, patrně už tenkrát pochopil, že Suchý není imitátor, ale pokračovatel.

Potom jsme se s ním octli v exilu, moje žena nastartovala nakladatelství a já dostal nápad, který vedl k dlouholetému střídání naděje s rezignací a který přerušila až Voskovcova smrt.

LN O jaký nápad šlo?
Po našem prvním setkání v manhattanském baru, kam mě Voskovec pozval, jsem ho požádal o napsání pamětí, to netrvalo ani čtrnáct dní a dostali jsme od něho asi sedmdesát stránek počínajícího rukopisu. Domníval jsem se, že myšlenka na sepsání vzpomínek ho zaujala, a ohlásili jsme Voskovcovy paměti Stín svobody v katalogu, který jsme každoročně rozesílali čtenářům. Omyl. Zaujala ho myšlenka napsat zcela originální paměti, zčásti vzpomínky na Osvobozené divadlo, zčásti jeho osobní filozofii umění, zčásti rozbor her, které psali s Werichem, zčásti esej o herectví, zčásti vzpomínky na nikdy nezašlé přátelství obou, ačkoliv je události světa rozdělily – zkrátka paměti složené z mnoha takových částí, po všech stránkách nevídané, prostě originální.

LN A to byl kámen úrazu.
Voskovec produmal přemýšlením o struktuře svých velepamětí to poslední desetiletí, které mu zbývalo, a nenapsal už nic.
Nakonec jsem ho chápal. V New Yorku platil Voskovec za distinguished actor, tedy význačného, nebo spíš váženého starého herce, což je vlastně šidítko, poskytované hercům, kteří se nikdy nedostali do první, neřkuli hvězdné herecké kategorie. Hraním se živil a uživil, ale byl to tvrdý chleba, nesnadná existence. Role si nemohl příliš vybírat, jestli si je vůbec mohl vybírat aspoň trochu. Když se nám po x-té omlouval, že paměti ještě nemá, vysvětlil nám svůj problém: pokud hraje, nemá na nic jiného čas, a když nehraje, tráví typické dny vážených starých herců nervózním sezením u telefonu, až a jestli přístroj zazvoní a agent mu zvěstuje dobrou zprávu: Mám pro vás roli.
 
Michal Schonberg, který už tehdy na univerzitě přednášel drama, mu jednou vyjednal místo, které se nám zdálo výhodné. Rok by pobýval v Torontu jako Dramatic Artist In Residence, za což by měl plat univerzitního profesora a povinnost se jednou týdně sejít se studenty, kteří budou mít zájem, a zrežírovat v tom roce jednu hru dle vlastního výběru se studentským obsazením. Taková roční zajištěná existence není u lidí svobodného povolání v Severní Americe k zahození. Voskovec se dlouho rozmýšlel a nakonec – k našemu nemalému a nemilému překvapení – odmítl. Ztratit se na rok z New Yorku totiž znamená ztratit konexe a stát se člověkem, o němž se říká, že už odešel na odpočinek, anebo umřel.
A tak se po jednom představení s Novým českým divadlem, torontským spolkem českých ochotníků, v Daňkově hře Čtyřicet loupežníků a jedno neviňátko, vrátil domů do New Yorku. Tenkrát to bylo poprvé od jeho druhého odchodu do exilu, kdy hrál česky.
 
Jenže nakonec z New Yorku přece odešel. Koupil si dům v kalifornské poušti, aby byl blíž Hollywoodu, kde je přece jen víc hereckých příležitostí. Jeho poslední rolí byl kuchař Fritz Brenner ve velice nepodařeném seriálu o Nero Wolfovi. Natočili z něho jen pár prvních dílů, tím to zvadlo. Přesto mi při našem posledním telefonickém rozhovoru Voskovec řekl, že v životě za podobnou roličku nevydělal tolik peněz.
 
Zakrátko, v krásném domě v kalifornské poušti, umřel.
Ale nadarmo moje známost s Jiřím Voskovcem nebyla. Při jedné návštěvě New Yorku jsem ho seznámil se svým přítelem Michalem Schonbergem, tehdy ještě mým studentem, jenž právě hodlal napsat disertační práci, ale nevěděl zatím o čem. Navrhl jsem mu srovnání sovětského divadelního socrealismu s německým nacirealismem. Začal načítat knihy a zjistil, že kdežto ruštině rozumí velmi dobře, jeho znalost němčiny na hry, tištěné navíc švabachem, jaksi nestačí. Ale ve Voskovcově oblíbeném baru si ti dva padli do oka, a byla z toho disertace nazvaná Osvobozené, kterou jsme pak vydali jako 4. svazek Sixty-Eight Publishers, namísto slíbeného Stínu svobody.
 
A tak úplně Voskovcovy paměti ze světa nezmizely. Hodně z nich zachránil právě Michal Schonberg, který po úspěchu Osvobozeného vydal ve staré vlasti ještě knižní interview s Voskovcem, které sestavil z mnohatýdenních rozhovorů u Voskovců v New Yorku. Takže Voskovec nakonec paměti zanechal. Napsal je za ně můj kamarád Michal.

LN Mezi autory, které jste ve vašem nakladatelství vydali, figuruje i Jan Křesadlo. Ten i dnes ale zůstává jaksi na okraji české literatury, spíše jako určitá bizarnost. Čím jeho knížky oslovují vás?
Velmi si zakládáme na tom, že jsme pro českou literaturu Jana Křesadla objevili. Jmenoval se Dr. Václav Pinkava a byl to klinický psycholog. Odtud asi ta bizarnost, o níž mluvíte. Ano, Křesadlovy texty jsou plné těžko uvěřitelných pitoreskností, často sexuálního rázu. Pamatuju se, jak jsme v redakční radě Západu – to byl kulturně politický dvouměsíčník, který jsme vydávali v Torontu – hlasovali o jedné Křesadlově povídce, a pro otištění jsem byl jenom já, ostatním se zdála přece jen trošku moc... Byl to příběh o venkovském člověku, který přes týden pilně pracuje na poli, v neděli se důkladně umyje, ustrojí do svátečního, jede do nejbližšího města a tam jde – ne do kostela, jak byste čekali, ale do zoologické zahrady. Projde jí pokojně, až se dostane k ohradě, kde žije stádečko jihoamerických lam. Jedna z nich k němu ihned přiběhne, vykoná s ním to, čemu se u lidí říká fellacio a u zvířat nevím jak, a pilný vesničan, ukojen, se pak vrátí domů, celý týden pečlivě pracuje na poli, v neděli se důkladně umyje, ustrojí do svátečního... Prostě povídka s twist in the tale, ale jaká povídka, a s jakým překvápkem!

Takové příběhy Křesadlo vyprávěl. A byl to vyprávěč velkého stylu, osobitých námětů a nezaměnitelné atmosféry. Prostě spisovatel, jakých mnoho není v žádné literatuře.

O řadě českých umělců rádi říkáme, že jsou proslulí po celém světě. Komu se to ale podle vás opravdu povedlo?
 
Pokud jde ne obecně o umělce, ale o spisovatele, z těch ve své době dosáhli proslulosti skutečně světové Jaroslav Hašek románem o Švejkovi, Karel Čapek svými hrami, ačkoliv byl, myslím, mnohem lepší povídkář, Bohumil Hrabal, snad hlavně díky oscarovému filmu podle Ostře sledovaných vlaků, a Milan Kundera. Leckomu vyšly knihy ve všemožných překladech, ale to ještě neznamená světovou proslulost.

LN Byla vám jako spisovateli někdy v něčem užitečná kritika?
Gertruda Steinová kdysi napsala: „Umělec nepotřebuje kritiku. Umělec potřebuje pochválit.“ Do značné míry – ačkoliv do jak značné se neodvažuju odhadnout – měla myslím pravdu.

LN Každý ví, že jste velký příznivec jazzu. Co podle Vás v českém jazzu vzniklo opravdu pozoruhodného?
Jsem rád, že jste mě označil za „velkého příznivce“, nikoli „velkého znalce“ jazzu. To nejsem, ale jazz jsem měl a pořád mám rád. Ovšem moje znalost se zastavila tak u be-bopu. Četl jsem nedávno v rukopise novou knihu kamaráda Dorůžky a žasl jsem, jak málo vím o současné české jazzové scéně. Český – a slovenský – jazz má nesporně pozoruhodné interprety, z nichž někteří, Miroslav Vitouš, Jan Konopásek, Jan Hammer ml., Laco Déczi, Jiří Mráz, Emil Viklický a jistě ještě jiní dosáhli mezinárodního ohlasu. Český pionýr Jaroslav Ježek byl člověk Bohem nadaný, melodik z rodu Antonína Dvořáka. Kapely jako Karel Vlach nebo Gustav Brom a mnozí jejich muzikanti se jistě vyrovnali bílým orchestrům kdekoli na světě. Ale víc vám o tom nepovím.

LN V jednom z textů píšete o tom, jak Bohumila Hrabala ovlivnila tvorba Williama Faulknera, jeho proud vědomí, tok vět. Při čtení takového textu ale člověku dnes spíše naskočí jméno James Joyce.
Máte patrně na mysli můj článek „Americké vlivy v díle Bohumila Hrabala“. Ale ten není o technice proudu vědomí, stream of consciousness, kterýžto termín si vymyslel psycholog a filozof William James, bratr romanopisce Henryho Jamese. Ten tu techniku, pokud vím, ale nepoužíval. Podle pramenů primát prý patří francouzskému romanopisci Edouardu Dujardinovi, autoru knihy Les lauriers sont coupes, k proslulosti ji však přivedl James Joyce, tím, že ji zkřížil s řeckými mýty. Faulkner si ji rovněž vyzkoušel, a druhý díl Hrabalových pamětí Vita Nuova je napsán jedinou nekonečnou „faulknerovskou“ větou. Jenže já měl na mysli užití hollywoodských gagů ve vážné literatuře.
Přečtěte si třeba pasáž z Faulknerovy Vesnice (The Hamlet): Viděli, jak se kůň, co jim ho dal muž z Texasu, otočil na zadních a tryskem letěl zpátky a brankou na dvorek paní Littlejohnové, pak po schůdkách na verandu a nakonec domovními dveřmi zmizel v domě. Eck s chlapcem vyběhli na verandu. Na stole hned za dveřmi stála lampa. V jejím měkkém světle viděli, jak je chodba plná toho koně, jako kdyby to byl větrník, křiklavý, rozzuřený a bouřlivý. Kousek dál na chodbě stál lakovaný žlutý melodeon. Kůň se doň naboural; ozval se jediný tón, téměř akord, basový, rezonující a vážný, plný hlubokého a odměřeného údivu; kůň i jeho monstrózní a skotačivý stín se opět prudce otočil a zmizel jinými dveřmi. Tam byla ložnice: z okna do uličky se vykláněl Ratliff, díval se na kraj; byl jen ve spodním prádle, jednu ponožku na noze, druhou držel v ruce a stál zády ke dveřím. Ohlédl se přes rameno. Na okamžik na sebe s koněm civěli. Pak Ratliff vyskočil oknem a kůň zacouval ven z ložnice a zpátky na chodbu, prudce se otočil a viděl, jak domovními dveřmi právě přicházejí Eck s chlapcem… Opět se bleskově otočil a pádil za zápraží do dvorka, právě když paní Littlejohnová, s náručím plným prádla ze šňůry a s valchou, vystupovala po schodech.
 
Divoká honička, plná detailních gagů, má dokonce topper. Kůň tryskem vyběhne z vesnice, pádí polní cestou až po úzkém mostě proběhne kolem vozu taženého dvěma mezky a vezoucího rodinu pana Tulla. Mezci se splaší a Tull se skácí dozadu do vozu mezi převržené židle a odhalené punčochy a spodní prádlo svých ženských. Nakonec se Tull z vozu skutálí a dopadne nosem na můstek. Může ve vážné literatuře být něco bližšího filmové grotesce?

LN A lze říci, v čem je mezi Faulknerem a Joycem základní rozdíl?
To vám neřeknu. To by se dalo vystihnout leda v disertační práci.

LN Proč je dnes William Faulkner tolik ctěn, ale daleko méně čten?
Nevím. Snad proto, že je dnes čtenářům k dispozici mnohem víc lehčí, třebaže ne vždy příliš dobré literatury.

LN Jste známý milovník americké literatury. Obzvláště ta jižanská se zdá českému čtenáři velmi blízká. Není v tom ale taky to, na co upozornila Carson McCullersová – tedy souvislost jižanské literatury s ruskými realisty?
Nevím, proč by jižanská literatura měla být českému čtenáři velmi blízká, protože Carson McCullersová upozornila na – údajnou – souvislost s ruskými realisty. Nejsem specialista na ruské realisty zvlášť ani na ruskou literaturu vůbec. Myslím si o ní asi to, co Joseph Conrad. Přečtěte si jeho dopisy.

LN V dobách, kdy jste byl nakladatelským redaktorem či redaktorem ve Světové literatuře, se občas muselo kvalitní dílo zaštítit z dnešního pohledu problematickým doprovodným textem – ať už musel být autor nahlédnut mírně kriticky, či bylo nutné napsat pár vět takříkajíc z marxistického hlediska. Jak to ale dnes vysvětlit mladým lidem, kteří neumí v těchto textech číst „mezi řádky“?
Pokud se mladým lidem vysvětlí rozdíly mezi demokracií a diktaturou – a to snad pro učitele není nesplnitelný úkol – pochopí jistě, co bylo takzvané zaštiťování „problematických“ textů. Za komunismu byl například podezřelý „naturalismus“, což pro dozorce nad literaturou mohlo být v různě se měnících dobách všechno od nevinně erotických náznaků přes takzvaná sprostá slova až po vraždy, byť i jen jako výchozí body k dedukci. I otěhotnění se muselo nějak opisovat. Pamatuju se na socrealistický román, kde mladí manželé sedí pod rozkvetlou třešní nebo jiným ovocným stromem. Manželka zjistila, že je těhotná, ale jak to v socrealistickém románu říct manželovi? Tahle se zarděla a ukázala do koruny stromu, kde ptačí matka právě krmila mláďata. Manžel pochopil.

LN To se týkalo samotného díla. A co předmluvy a doslovy?
Přesně řečeno,„zaštítění“ bylo to, čemu se ve starém Římě říkalo „úlitba bohům“. Byl to text v jinak objektivním až nadšeném doslovu nebo předmluvě, který nebyl určen čtenáři a autor ho nemyslel vážně. Byl určen pro cenzuru, respektive pro ty stranické pracovníky v nakladatelství, kteří chtěli knize pomoct, aby cenzurou proplula. Dával jim argumenty k použití proti argumentům cenzury.
Klasický případ, který potřeboval zaštítění neboli úlitbu, byl román Warrena Millera Prezydent Krokadýlů, který jsem měl tu čest přeložit. Byl to jímavý příběh z drsného prostředí harlemských gangů, sociální román par excellence. Vinul se jím velice pěkný motiv mladé dívky, která, ač žije v Harlemu, tedy v New Yorku, sní o cestě autobusem do San Franciska, aby uviděla moře. Netuší, že z Harlemu se dá k moři dojet podzemkou. Pro mě to byl nádherný literární prostředek, jak vyjádřit dívčinu životní situaci.

LN Jenže k ptačím mláďatům v koruně stromu měl Prezydent Krokadýlů poněkud daleko.
 Všichni hrdinové románu mluvili nevycválaným slangem harlemských mladíků, samozřejmě plným „sprostých“ slov, hodně se souložilo, válka mezi gangem Krokadýlů a konkurenčním gangem byla krvavá, a to bylo pro cenzuru tehdejšího režimu rozhodující. Byl jsem s rukopisem předvolán k jakémusi soudruhovi na Ústřední výbor strany, a ten mi vyložil jejich literární teorii: Prezydent Krokadýlů je pokrokový román v kapitalistické Americe, ale v socialistickém Československu je to román reakční, protože hrubě naturalistický. Do sporu byl přibrán ředitel jedné polepšovny, od něhož se čekalo, že napíše předmluvu, která ukáže, jak u nás už takové společensko-patologické jevy nejsou. Tomu dobrému muži se však román líbil a napsal předmluvu dokazující, že u nás se rovněž právě takové jevy vyskytují. V téhle situaci jsem nakonec napsal předmluvu sám, vyzdvihl jsem všechny krásné a literárně cenné aspekty románu, jeho lidskost a zvláštní lyričnost, ale skončil jsem tirádou ve stylu Rudého práva, že román je vážná obžaloba kapitalistického systému a tak dále a tak podobně...

LN To jsou právě texty, které dnes mohou být vnímány jako  problematické, přestože důvodem jejich vzniku bylo jen to, aby dotyčná kniha mohla vyjít.
Bylo to typické zaštítění, v tomhle případě však nepomohlo. Slov nevhodných k jídlu bylo v románu příliš mnoho, a dokonce tam hoši s dívkami dělali to, co s hoši s dívkami dělali vždycky a všude. Román byl po dva roky pozastaven cenzurou a nakonec vydán ve velmi nepatrném nákladu „jen pro potřebu pedagogických pracovníků“.V tom smyslu do něho vložili letáček. Nevím. Opravdu je mimo chápavost dnešních mladých lidí, co to znamenalo „zaštítění“?

LN Stále pokračuje vydávání vašich Spisů. Je nějaký text, který jste do nich nechtěl zařadit?
 Všechny texty, které vyjdou, jsem do nich zařadit chtěl. Nezařadil jsem spoustu básní a taky jednu hru z počátku 60. let, která obsahovala prvky úlitby a kterou chtěl režírovat Alfréd Radok. Vyžadovala by asi zaštítění naruby: vysvětlení, proč tam jsou ty prvky tehdy zamýšlené jako zaštítění.

LN Sledujete pořád alespoň na dálku, co se dnes děje v Náchodě, jak se mění, nebo si jej raději chcete uchovat takový, jaký byl, když jste tam žil?
Náchodské dění samozřejmě sleduju. Nejenom proto, že tam o mně před několika lety vydali krásnou fotoknihu Náchod, to krásné město Kostelec, kterou sestavil nebožtík Jaroslav Suchý, můj kamarád, a pozoruhodné fotografie pozoruhodných míst mého města doprovodil citacemi z mých knih. A nejenom proto, že týž Jarka Suchý založil festival Náchodská prima sezóna, který ho přežil a rozrostl se ve velkou kulturních událost studentstva nejenom náchodského kraje. Také ne jen proto, že můj přítel Aleš Fetters tam vydal několikajazyčnou brožuru s mapou, kde jsou vyznačeny trasy, kudy mohou chodit čtenáři mých knih, aby se přesvědčili, že město jsem popsal dobře, a aby viděli, kde všude moji hrdinové co dělali. A konečně nejenom proto, že první postkomunistický starosta města Míla Čermák je tenorsaxofonista a na počest naší první návštěvy po pádu starého režimu mi zahrál s náchodským bigbandem sólo v St. Louis Blues.
 
Sleduju, jak přebohatý je kulturní život mého rodného města, jak neskonale větší možnosti, než jsme kdysi měli my, mají mladí lidé dnes a jak pokračují v tradici náchodské kulturnosti. A mám z toho radost.
 
Jinak se Náchod vzhledem příliš nezměnil. Je to město sevřené horami a už to omezuje možnosti nějaké neuvážené věžákové výstavby nebo něčeho podobného. Městu pořád vévodí starý zámek a z vyhlídkové restaurace na Dobrošově se magický pohled na město a hory kolem až po vzdálené Krkonoše nezměnil.
 Myslím, že se nezmění nikdy.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.