Jednotlivé díly premiového seriálu Husité: mýty a fakta najdete zde |
Nebylo divu. Západokřesťanská společnost se potýkala s množstvím problémů (demografický propad, oslabení mincovních systémů, hledání vhodného politického systému, ústící ve společenské otřesy), mimo jiné i s krizí autorit, představující pomyslný vrchol ledovce. Od roku 1409 měl evropský Západ tři papeže a od roku 1410 tři římské imperátory, všechny z lucemburské dynastie. Jak se v tom mohli lidé vyznat a komu měli důvěřovat?
Nejhorší z jejich pohledu byl rozvrat římské církve. Ta přece měla vést křesťany po cestě směřující ke spasení a dávat jim naději na život věčný, vlastní smysl dočasného pozemského bytí. Místo jistoty pevné víry ale nabízela smutný příklad úpadku, porušování vlastních pravidel a zneklidňující otázky. Který ze tří papežů je skutečný Kristův náměstek, spravující dobré kněze, jejichž slova a činy otvírají věřícím bránu do nebeského království? A jakého papeže se mají křesťané vyvarovat?
To vše se týkalo i zemí Koruny české. Odpověď na neutěšený stav a úzkostné tázání byla jediná: důsledná reforma církevního organismu a odstranění papežského rozkolu (schizmatu), vlekoucího se od roku 1378. Protože církev sdružovala všechny křesťany, byla její náprava chápána jako předpoklad pro vyřešení všech tíživých problémů společnosti.
České království v době husitských válek.
Šance na dohodu tří papežů byla nulová. Iniciativy se tak chopili znepokojení příslušníci církevní intelektuální elity a především římský i uherský král Zikmund, který po smrti bratrance Jošta Lucemburského a se souhlasem nevlastního bratra a českého panovníka Václava IV. energicky vstoupil do celoevropské politiky. Na podzim 1413 se mu podařilo přimět papeže Jana XXIII., jejž uznával za hlavu církve, aby k 1. listopadu 1414 svolal všeobecný koncil do říšského města Kostnice.
Vrcholné církevní shromáždění si stanovilo ambiciózní úkol prosadit jediného papeže, připravit rozsáhlý reformní program a posoudit věroučné nesrovnalosti. Evropa s nadějí hleděla k Bodamskému jezeru, na jehož břehu rokovali zplnomocnění zástupci církevních institucí. Jednání od počátku komplikovaly papežské obstrukce a také česká otázka.
S papeži si koncil poradil rázně. Vzpurného Jana XXIII. zbavil důstojenství a uvěznil, zbývající sesadil či donutil k rezignaci, sám sebe prohlásil za instituci nadřízenou papežství a posléze v listopadu 1417 inicioval volbu nového a nyní již jediného papeže, Martina V. To byl úspěch vpravdě kolosální. Zdánlivě druhořadý český problém se však proměnil v drásavé trauma.
O tom, že část českých vzdělanců, soustředěných na pražské univerzitě kolem mistra Jana Husa, razí odlišné pojetí církevní reformy, Evropa věděla. Ve snaze předejít hrozícím komplikacím pozval Zikmund betlémského kazatele do Kostnice a poskytl mu bezpečnostní garance (které ovšem neplatily pro sféru církevního práva) i slib veřejného slyšení. Hus, rozhodnutý přesvědčit křesťanský svět o své pravdě, byl ale několik týdnů po příjezdu do města zatčen a uvržen do žaláře.
Byla to vzrušená dobaVětou uvedenou v titulku začíná první příspěvek nového historického seriálu, který právě dnes začíná vycházet na stránkách LN. Vzrušenou dobou míníme éru pozdního středověku 15. století, kdy začalo dějiny střední Evropy ovlivňovat radikální hnutí, jež vzešlo z české reformace a jehož význam a smysl si pozdější generace různě idealizovaly a vykládaly po svém. Seriál jsme proto lakonicky nazvali Husité: mýty a fakta. Historik Petr Čornej nás v 18 pokračováních každý den, střízlivě a fundovaně, provede touto érou od osudného kostnického koncilu přes založení Tábora či popis klíčových bitev až po události, jež následovaly po „vykrvácení“ u Lipan. O své erudici nás autor seriálu už léta spolehlivě přesvědčuje coby tvůrce či spolutvůrce mnoha knih – včetně například dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny České. Mimochodem, nedávno vydaná autorova rozsáhlá monografie Jan Žižka obsadila druhé místo v tradiční anketě LN Kniha roku 2019. K vítězství jí scházelo jen něco málo hlasů. Načasování seriálu je též příznačné. Za start husitské revoluce je sice brána pražská defenestrace, od níž loni v červenci uplynulo 600 let, my jsme si za milník, u jehož příležitosti seriál uvádíme, zvolili první Žižkovo husitské vítězství v bitvě u Sudoměře. To si šestisté výročí připomene za necelý měsíc. Vedle autora seriálu, profesora Petra Čorneje, chceme poděkovat profesorce Evě Semotanové z Historického ústavu AV ČR za poskytnutí podkladů k unikátním dobovým plánům. Příjemné čtení vám přejeme. REDAKCE LN |
Koncil pak převzal vedení procesu, který proti Husovi roku 1410 zahájila papežská kurie, podezírající pražského mistra z kacířství. Hus a jeho skupina, těšící se sympatiím krále Václava IV., řady vlivných českých i moravských šlechticů a také mnoha pražských obyvatel, totiž vycházeli z reformního konceptu zesnulého anglického myslitele Johna Wycliffa, v očích předních církevních expertů nebezpečného heretika.
Představitelé koncilu spatřovali v Husově programu vcelku oprávněně konkurenční a nepřijatelný projekt, ohrožující naději v opětovné sjednocení římské církve. Ve chvíli, kdy Evropa nacházela po dlouhé době společnou řeč, působil návrh alternativní reformy takřka jako sabotáž. To byl hlavní důvod, proč kostnický synod proti představitelům českého reformního hnutí nesmlouvavě zasáhl. Řídil se přitom starou a prověřenou zásadou: o věroučných a liturgických záležitostech mohou rozhodovat výlučně nejvyšší církevní instituce. Pokud by si takové právo osoboval kdejaký kněz, skončila by církev v anarchii. Za podmínku úspěchu chystané reformy považoval koncil její centrální řízení; iniciativa zdola, na niž vsadili čeští reformisté, obsahovala neúnosné riziko. Když se koncilu nepodařilo Husa přimět k odvolání, odsoudil ho jako zatvrzelého kacíře.
Hranice s charismatickým kazatelem vzplála 6. července 1415, stejný osud stihl 30. května 1416 mistra Jeronýma Pražského. Byl v tom kus dějinné tragiky. Reformní koncil poslal na smrt muže, kteří upřímně usilovali o nápravu církevního organismu.
Zikmund jako legitimní dědic české koruny z toho radost neměl. Tušil, jaké problémy ho v Čechách čekají. V dané chvíli však bylo jeho politickou prioritou úspěšné završení koncilu. V dubnu 1418 se kostnický sněm rozcházel s vědomím, že učinil podstatné kroky k velké církevní reformě. Evropa se radovala a Zikmund, vystupující v Kostnici jako opravdová světská hlava křesťanstva, se ocitl na vrcholu slávy. V Čechách a na Moravě to ale vřelo.
Principy, jimiž husité zamýšleli napravit církev a společnost, krystalizovaly ve druhém desetiletí 15. věku.
OSOBNOST DOBY: JAN HUSJeho tribunou byla Betlémská kaple Jan Hus pocházel z jihočeského Husince. Roku 1396 ve věku šestadvaceti let dosáhl hodnosti mistra svobodných umění na pražské univerzitě, kde poté až do roku 1412 vyučoval. Své poslání však spatřoval hlavně v kazatelské činnosti, které se ujal v roce 1400, ihned po vysvěcení na kněze. Jeho tribunou byla staroměstská Betlémská kaple, v níž jako správce a kazatel působil od března 1402. Během roku 1408 se stal uznávaným vůdcem skupiny reformních mistrů, kteří na pražské univerzitě i ve veřejném prostoru prosazovali myšlenky anglického myslitele Johna Wyclifa jako recept na cestu z pociťované krize. Papežská kurie vedla proti Husovi od roku 1410 proces kvůli podezření z kacířství. Na ni navázal v letech 1414–1415 kostnický koncil, jenž politicky vlivného kazatele a enormně pracovitého učence odsoudil jako heretika. Rozsáhlé Husovo dílo zahrnuje hlavně latinské spisy, ke svým laickým přívržencům se ale mistr Jan obracel v češtině. |
Klíčovým husitským požadavkem byl důsledný návrat k Bibli, zejména k Novému zákonu, jakožto autoritativnímu textu zprostředkovávajícímu boží zákon jako závaznou normu života každého křesťana. Gotickou nádherou, svatokupectvím a korupcí zkažená římská církev se měla zříci bohatství, přijmout prostotu apoštolské i prvotní církve a soustředit se hlavně na pastorační činnost. Boží zákon byl v husitském pojetí i nejvyšší právní normou, nadřazenou světskému i církevnímu právu. „Lidské“ zákony měly platit jen tehdy, pokud byly s nejvyšším zákonem v souladu.
Boží zákon byl zároveň totožný s absolutní pravdou, přesně v duchu biblické (a Husovy) devízy Veritas omnia vincit (Boží, tj. Kristova, pravda vítězí nade vším). Právo v tomto chápání splývalo se spravedlností. Pravda, láska a dobro jako boží vlastnosti měly zlikvidovat veškeré zlo. Vznikala ovšem stěžejní otázka, kdo je oprávněn boží zákon vykládat. Podle Husa dobří kněží, povinni poučovat formou kázání věřící o náležitém křesťanském životě. Ale kdo určí dobrého kněze? To byl kámen úrazu, protože odpověď závisela na subjektivním úsudku.
V letech 1412–1413 formuloval Hus tři principy nutné k nápravě křesťanstva. Byly to svoboda kázání božího slova v duchu evangelia, zákaz světského panování církve (zábor jejího pozemkového majetku a vytěsnění duchovenstva ze sféry světské politiky) i vykořenění smrtelných hříchů. K Husovým zásadám připojil roku 1414 mistr Jakoubek ze Stříbra ještě přijímání svátosti oltářní „pod obojí způsobou“ (těla i krve Páně) jak celebrujícím knězem, tak všemi účastníky mše. Tuto formu označil nejen za nutnou a užitečnou, nýbrž přímo za podmínku spasení, neboť naplňuje Kristův příkaz (Jan 6, 53–56). Častá přijímání dodávala husitům duchovní posilu pro boj s Antikristem, jak označovali vše, co odporovalo božímu zákonu. Kalich s Kristovou krví se brzy stal srozumitelným znakem stoupenců husitské reformy. Všechny uvedené body husité v květnu 1420 schválili pod názvem Čtyři artikuly pražské jako svůj oficiální program, o jehož univerzální platnosti hodlali přesvědčit celý křesťanský svět.
Husův reformní program českou společnost poměrně rychle rozštěpil. Část lidí se s ním brzy ztotožnila, protože v něm viděla účinný recept na pociťované neduhy, především na selhání církve, ale i na neutěšené poměry v českém státě, zmítaném vnitřní nestabilitou. Pamětníků časů Karla IV., kteří si kladli otázku, kam se poděl nedávný rozkvět, pořád žilo dost a dost. Mnozí z nich sdíleli přesvědčení, že Bůh tehdy prokázal české zemi svou přízeň, a proto bylo v řádu věci, aby právě její obyvatelé pochopili Kristův zákon a seznámili s jeho závazným výkladem křesťanskou Evropu. Husitská reforma, jejíž zásady šířily desítky kazatelů i Husových posluchačů, nepochybně kořenila v hluboké gotické zbožnosti oplodněné českým mesianismem.
Měla ovšem i četné protivníky, kteří preferovali řešení navrhovaná kostnickým koncilem a nehodlali vrážet klín do obnovované jednoty západního křesťanstva. Dělící linie mezi přívrženci a nepřáteli husitského programu se nekryla s hranicí jednotlivých sociálních vrstev, jak se domnívali marxisté, nýbrž procházela napříč společností. Záleželo na každém jednotlivci, jak se rozhodne a na čí stranu se přidá. Potvrdilo se to v reakci na Husovu smrt, která českou společnost ještě víc polarizovala. Napětí sílilo, rozpoutal se zápas o ovládnutí veřejného prostoru a bylo jen otázkou času, kdo jako první hodí kamenem.
AUTOR SERIÁLU: HISTORIK PETR ČORNEJ■ Významný český historik, akademik a vysokoškolský pedagog Petr Čornej (1951) se zaměřuje na dějiny pozdního středověku, zejména na husitství. Je autorem a spoluautorem mnoha knih, včetně například dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny České. Poslední velkou prací Petra Čorneje je nyní monografie Jan Žižka, jež na konci roku 2019 také úspěšně bodovala v tradiční anketě LN Kniha roku. |
