Husité: mýty a fakta

Přelomový sněm se zavázal dodržovat čtyři artikuly pražské a odmítl Zikmundovu českou korunovaci

Jan Skramlík: Čáslavský sněm v červnu 1421. | foto: Wikimedia Commons, Public domain

Premium Seriál

PRAHA - Bitva před Vyšehradem byla bodem zlomu. Poté získávali husité v Čechách postupně převahu a posilovali své sebevědomí, s nímž vedli válku proti dědici trůnu a korunovanému českému králi Zikmundovi. K charakteristickým znakům velkých revolucí patří vzpoura proti panovníkovi, který brzdí její příboj a jehož legitimitu revolucionáři neuznávají. Husitství nebylo výjimkou.

PETR ČORNEJ

26. dubna 2020 5:00

Jednotlivé díly premiového seriálu Husité: mýty a fakta najdete zde

Nejpozději od letních měsíců roku 1420 přemýšleli husité, kým Lucemburka, jehož barva vlasů upomínala Jidáše i apokalyptického draka, nahradit. Varianta dosadit na český trůn přesvědčeného husitu byla příliš revoluční, takže se prosadila až v roce 1458, více než dvacet let po revoluci. Blouznění táborských radikálů o nastolení Kristovy říše nebrala většina lidí vážně. Nejschůdnější možností se jevilo nabídnout českou korunu polskému králi Vladislavu Jagiellovi, popřípadě jeho bratranci litevskému velkoknížeti Vitoldu Alexandrovi. Ve prospěch polské kandidatury se klonil i Žižka a další husitští šlechtici, kteří svého času bojovali v polských službách proti Řádu německých rytířů v Pobaltí.

Autor: PETR ČORNEJ

Témata: Historie, Seriál Husité, Česko, Jan Žižka, revoluce, Jan Želivský, Praha, Vyšehrad, Morava, Zikmund Korybutovič, Vánoce, Zikmund Lucemburský

Pouhé koketování s husity

Jenže oba bratranci hráli s husitskými delegacemi taktickou partii. Koketováním s husity udržovali v nejistotě svého středoevropského rivala Zikmunda, o český trůn ale ani jeden z nich v dané situaci nestál. Oba potřebovali podporu papežské kurie a nemohli se otevřeně přidat na stranu husitských kacířů i proto, že křest přijali až v dospělosti. Zikmund, který v předjaří roku 1421 Čechy raději opustil, s sebou pro jistotu vzal svatováclavskou korunu, korunní archiv i české svátostiny.

OSOBNOST DOBY: JAN ŽELIVSKÝ

Pád vůdčí osobnosti pražských radikálů

Žádný strom neroste do nebe. Kněz Jan Želivský si mnoho lidí v pražském souměstí znepřátelil nejen svými názory. Někdejší Husovi spolupracovníci z řad univerzitních mistrů ho měli za přivandrovalce a bývalý premonstrátský mnich jim jejich nechuť oplácel stejnou mincí. Staré Město pražské mu nemohlo přijít na jméno nejen proto, že si dvakrát uzurpoval právo sesadit zdejší konšely a ustanovit jiné, ale i kvůli svévolnému administrativnímu spojení Starého a Nového Města, jehož zájmy prosazoval. Želivského pozici podlomily hlavně dvě události: těžká porážka, již pražské vojsko utrpělo v srpnu 1421 od katolických oddílů u Mostu, a úkladná poprava husitského šlechtice Jana Sádla ze Smilkova, vykonaná na příkaz Želivským dosazeného pražského hejtmana Jana Hvězdy z Vícemilic. V únoru 1422 se z podnětu komise, tvořené 19 muži (včetně Žižky) ověnčenými německobrodským vítězstvím, konaly nové volby do městských rad. Skončily porážkou Želivského přívrženců...

V Českém království se mu nevedlo. Táborská a pražská vojska protáhla v březnu Podkrušnohořím, zanechávajíce za sebou zničený Chomutov, a poté dobyla Beroun. V polovině dubna zahájilo pražské husitské vojsko pod ideovým vedením kněze Jana Želivského, mohutné tažení východním směrem. Spolupracovalo přitom i se šlechtici, kteří nyní houfně dávali najevo svůj odpor k Zikmundovi. Pražanům se vzdávalo jedno královské město za druhým, což platí i o dříve nesmlouvavě katolické Kutné Hoře.

Před Chrudimí se k nim připojili táborité v čele s Žižkou. V průběhu dvou měsíců ovládla husitská Praha na dvacet královských a poddanských měst, z nichž vytvořila svůj svaz, politicko-vojenský blok, který neměl v zemi srovnatelnou konkurenci. Program čtyř artikulů přijal dokonce i pragmatický pražský arcibiskup Konrad z Vechty, jenž nedávno korunoval Zikmunda! Svůj triumf dovršili husité ovládnutím Pražského hradu, který opustila Zikmundova posádka.

Čáslavský sněm

Jako hegemon revoluce hodlal pražský svaz stabilizovat poměry a vtisknout revolučním změnám legální ráz. Svolal proto do nedávno ovládnuté Čáslavi sněm zástupců korunních zemí, navštívený ovšem pouze českými husity, několika katolickými šlechtici a zástupci husitské moravské šlechty. Přesto bylo jednání, uskutečněné během prvního červnového týdne 1421 v kostele sv. Petra a Pavla, bez nadsázky přelomové, a to i z hlediska českého ústavního vývoje.

Účastníci sněmu se zavázali dodržovat čtyři artikuly pražské, odmítli platnost Zikmundovy české korunovace, iniciovali svolání synody husitského duchovenstva a zvolili dvacetičlennou zemskou vládu, v níž zasedlo pět příslušníků vysoké šlechty, sedm nižších šlechticů (mezi nimi Jan Žižka) a osm zástupců husitských měst, z toho čtyři Pražané. Sněm tak nejen přejímal úlohu vrcholného politického fóra (na úkor zemského soudu, který ve válečných časech nezasedal), nýbrž svou autoritu z titulu kolektivního orgánu nadřazoval panovníkovi.

Vpravo pamětní deska na pražském Staroměstském náměstí, upomínající popravu charismatického kněze Jana Želivského.

Byl to zřejmý doklad stavovského charakteru husitské revoluce (zastoupení vysoké a nižší šlechty i královských měst na českých zemských sněmech, kde absentovalo duchovenstvo, přetrvalo až do roku 1627), rázného vykročení směrem k protoparlamentarismu i zjevných demokratizačních tendencí, usilujících o nové rozdělení politické moci v zájmu širšího spektra české společnosti.

Zemská vláda obdržela mandát do 28. září 1421 v domnění, že se do té doby podaří český trůn obsadit jiným kandidátem než Zikmundem, který se podle sněmu provinil proti české zemi i proti božímu zákonu.

Zikmundova katastrofa

Zikmund a papež se ale nevzdávali. Už od jara 1421 chystali proti husitům další křížovou výpravu, tentokrát vedenou ze tří stran – z německých oblastí Svaté říše římské, ze Slezska a z Uher, kam se král Zikmund v květnu stáhl. I druhá protihusitská kruciáta splňovala všechny náležitosti: byla svatou válkou za křesťanskou víru, vyhlásil ji papež, její účastníci obdrželi odpustky (husity tolik kritizované, neboť vinu za spáchané hříchy odpouští jen Bůh) a zbožný rozměr tažení symbolizoval kříž. Plnila tak zároveň funkci ozbrojené pouti, prosycené zbožností a umocňující naději na spasení.

I ona však, stejně jako výprava předchozí a všechny následující, skončila tristně. Kruciáta probíhala nekoordinovaně. Její říšská část na počátku října v trapném zmatku ustoupila od Žatce a valný význam neměly ani slezské vpády do východních Čech. Náprava reputace se tak čekala od Zikmunda. Toho ale zdržely poměry na Moravě. Husitská Morava jako celek usnesení čáslavského sněmu sice nepřijala, což však neznamená, že se vzdala kalicha.

Ještě před tažením do Čech se Lucemburk rozhodl Moravu očistit od husitských bludů. Po polovině listopadu svolal do Brna sněm, jehož účastníci se museli veřejně zříci čtyř pražských artikulů, přísahat věrnost římské církvi i Zikmundovi a zavázat se k boji proti husitům. Totéž měli do Vánoc učinit všichni Moravané nakažení husitským jedem.

Teprve poté se Zikmund s uherským vojskem, posíleným o slezské a rakouské oddíly, vydal do Čech. Krátce před vánočními svátky vstoupil do Kutné Hory, již prozřetelně opustily spojené husitské síly vedené Janem Žižkou. Dlouho se tu ale neradoval. V úterý 6. ledna se před městem objevili husité znovu, tentokrát výrazně početnější. Překvapený Zikmund volil útěk přes Habry a Německý (nyní Havlíčkův) Brod zpět na Moravu. Husité v čele se slepým či téměř slepým Žižkou nepřátele pronásledovali až do Německého Brodu, který za nepříliš čestných okolností 10. ledna 1422 dobyli.

Zatímco Žižka dosáhl jednoho ze svých největších triumfů, Zikmund si z nezdařeného tažení odnesl trvalé poučení. Husitské Čechy už se nikdy nesnažil přemoci vojenskou silou, nýbrž o uznání svého královského titulu trpělivě usiloval politickými a diplomatickými prostředky. Praha přivítala vítězné husitské sbory s jásotem. Ani ona si však klidu dlouho neužila.

Revoluce požírá vlastní děti

Velký vojenský úspěch se zdánlivě paradoxně obrátil proti knězi Janu Želivskému, vůdčí osobnosti pražských radikálů, strůjci novoměstské defenestrace a strhujícímu kazateli. V pondělí 9. března 1422 byl kněz Jan vylákán na Staroměstskou radnici a spolu se svými devíti stoupenci popraven. I husitská revoluce požírala vlastní děti (více viz medailon vpravo). Želivského tragický konec měl možná i mezinárodní důvody. Odstranění vlivného kazatele s diktátorskými sklony bylo totiž v zájmu sil, které se snažily obnovit v husitských oblastech Českého království ústřední moc, reprezentovanou vládcem povolaným z Polska či Litvy.

Ani Vladislav Jagiello, ani velkokníže Vitold Alexandr ale na český trůn neusedli. Z Vitoldova pověření však do Prahy po polovině května 1422 přijel s poměrně silným vojenským oddílem jeho (a Vladislavův) synovec Zikmund Korybutovič, litevský kníže, známý z bitvy u Grunwaldu. V Čechách vystupoval jako zemský správce, jehož v úřadě po jistém váhání uznal též Jan Žižka s táborským svazem.

Nepochybně i proto, že Zikmund Korybutovič vypověděl nepřátelství Zikmundovi Lucemburskému. Korybut se s podporou husitské Prahy pokusil obnovit činnost některých centrálních úřadů, mnoho toho ale nestihl. Husity totiž popuzovalo, že s ohledem na své strýce nepřijímal z kalicha. Poté, co opadlo napětí mezi polsko-litevskou unií a králem Zikmundem, Vitold v březnu 1423 synovce z Čech stáhl. Český trůn zůstával z husitského pohledu nadále neobsazen.

zpět na článek