Uprchli, když zaslechli rachot vozů a zpěv husitů. Pátá a zároveň poslední křížová výprava proti husitům se uskutečnila v létě 1431, již v době, kdy začínal jednat basilejský koncil. Křižáci oblehli Domažlice, ale při zprávě o blížících se husitských sborech vzali 14. srpna nohy na ramena. | foto: Archiv - Petr Čornej, Reprofoto
Někdejší hegemon revoluce, který roku 1421 ovládal na dvacet důležitých měst, nedokázal čelit náporu husitských radikálů a jeho mocenské zázemí se smrsklo na minimum.
A to se ještě táborité museli vyrovnat se ztrátou dvou vrchních hejtmanů, nejprve Jana Hvězdy z Vícemilic, řečeného Bzdinka (tj. Prdek), a poté i Bohuslava ze Švamberka. Oba zahynuli v boji. K personální obměně došlo i v čele sirotčího bloku.
Vzdor všem rozmíškám však dokázaly husitské svazy postupovat i společně, což potvrdily 16. června 1426, když drtivě porazily vojska vypravená ze Saska, Durynska, Horní Lužice a Chebska k záchraně obleženého Ústí nad Labem. Město samé husité zcela zničili, takže se obnovy dočkalo až po skončení revoluce. Po velkém vítězství ale znovu následovaly staronové spory.
Umírnění husité spojovali naději v zastavení mocenské ofenzivy radikálních svazů s osobou Zikmunda Korybutoviče. Kníže rozvinul čilou diplomatickou iniciativu a navázal dokonce kontakty s papežstvím v naivní představě, že lze mezi husity a katolickým světem zprostředkovat mír. Leč pochopení nenalezl ani v Praze.
Zde se proti němu postavili přívrženci oblíbeného kazatele Jana Rokycany. Ve čtvrtek 17. dubna 1427 provedli na Starém Městě pražském úspěšný převrat. Korybuta zajali, internovali a poté vypověděli ze země, konzervativně smýšlející husitské univerzitní mistry vypudili z Prahy a na devět let ovládli Staroměstskou radnici.
Pokus umírněných husitských šlechticů, kteří v součinnosti s družinami katolických pánů pronikli do hlavního města a pokusili se zvrátit poměry, skončil na počátku září fiaskem. Staroměstská radní elita, v níž vynikal obratný a jazykově vybavený Jan Velvar, navázala opatrnou spolupráci s tábority, zatímco Nové Město se orientovalo na sirotčí svaz, do něhož se roku 1429 začlenilo.
Mezi táborským, sirotčím i pražským svazem nikdy nepanovaly zcela harmonické vztahy. Bylo to přirozené. Táborité, jejichž mocenská základna ležela v jihozápadních a jižních Čechách a k níž se hlásili i husité z českého severozápadu (Žatec, Slaný, Louny), zastávali poměrně radikální náboženská stanoviska, zatímco sirotci, dominující ve východočeském prostoru, prosluli politickou rozhodností a někdy až neústupností. I to bylo dědictví po Žižkovi. Oslabený pražský svaz těžil z postavení Starého Města jako politicky nejvýznamnějšího města země.
Od druhé poloviny dvacátých let měly všechny tři hlavní husitské svazy podobnou organizační strukturu (stálá polní vojska, města, spojenecká šlechta). Nejvyššími politickými představiteli byli duchovní správci polních obcí, u táboritů kněz Prokop Holý, v případě sirotků kněz Prokůpek. V pražském svazu měl srovnatelnou autoritu Jan Rokycana, od roku 1429 uznávaná hlava kališnické církve, k níž se (kromě táboritů) hlásila většina husitského obyvatelstva.
Součinnost hlavních husitských bloků brzy přinesla ovoce. V českém prostoru dominovaly a rychle vytlačovaly katolíky do okrajových pozic. Slušnější postavení si katolíci udrželi jen v západních i části jižních Čech (České Budějovice, rožmberská doména) a při zemské hranici. Katolické nadále zůstávaly Kladsko a Chebsko, jež ovšem bylo říšskou zástavou pod vládou českého krále.
OSOBNOST DOBY: PROKOP HOLÝNa rozdíl od jiných měl rád pohodlí Nejvyšší představitel táboritů Prokop Holý měl pozoruhodný život. Pocházel zřejmě z velmi bohaté pražské staroměstské rodiny s německými kořeny, v mládí vstoupil do kláštera, ale nejpozději roku 1417 ho opustil a začlenil se mezi skupinu radikálních husitských kněží působících v jižních Čechách. Po nástupu do čela táborské strany změnil dosavadní linii a umně prosazoval kombinaci vojenského tlaku s diplomatickými prostředky. S oblibou pobýval v Kutné Hoře, která byla ve společné správě táboritů a sirotků. Na rozdíl od jiných revolucionářů si zjevně potrpěl na pohodlí. Říkalo se o něm, že se oženil, ale nebyla to pravda. V září 1433 se Prokop Holý s táborským svazem ocitl v konfliktu, avšak usmířil se s ním krátce před bitvou u Lipan, ve které nakonec padl. Zobrazení husitského vůdce v očekávání smrti lze například spatřit ve známém Maroldově panoramatu. |
Poměry v Českém království se nicméně ve srovnání s prvními revolučními roky stabilizovaly. Výrazných úspěchů dosáhly husitské svazy i ve vztahu k zahraničí. Série vojenských vítězství jim dodala sebevědomí a posílila rozhodnutí přimět katolickou Evropu, aby s nimi konečně začala seriózně jednat o programu čtyř artikulů.
Do hry nyní opět vstupoval korunovaný český král Zikmund Lucemburský. Po krachu polské a litevské kandidatury se ukázalo, že má jako jediný reálnou naději dosáhnout i husitského uznání. Obezřetný zájem o dohodu projevily obě strany. Zikmundovy prešpurské (bratislavské) rozhovory s delegací husitských svazů v dubnu 1429 zásadní posun ještě nepřinesly. Ledy však byly prolomeny. Král i husité nyní očekávali zvrat od obecného koncilu, svolaného na rok 1431 do říšského města Basileje.
Snahy vykořenit husitské kacířství silou neskončily ani po Zikmundově porážce u Německého Brodu v lednu 1422. Třetí křížová výprava, uspořádaná proti husitům ještě na podzim téhož roku s cílem vymanit z obležení významný hrad Karlštejn, dopadla ještě trapněji než obě předchozí. Křižáci z německých oblastí se shromáždili v zoufale nízkém počtu a z českého pohraničí se stáhli, aniž karlštejnské posádce pomohli.
Ambicióznější plány měla čtvrtá kruciáta, vyhlášená na jaře 1427. I ona spoléhala především na bojovníky z německých regionů, neboť Zikmund Lucemburský dával od vojenských dobrodružství v českých zemích programově ruce pryč. I když z organizačního, vojenského a náboženského hlediska byla výpravě, jejímž duchovním vůdcem byl kardinál-legát Henry Beaufort, prastrýc anglického krále, věnována mimořádná péče, opět neuspěla.
Fiktivní zobrazení Prokopa Holého ze 17. století
Tentokrát i v důsledku animozity mezi trevírským arcibiskupem Otou a braniborským markrabětem Fridrichem Hohenzollernem. Jejich pohledy se diametrálně lišily. Arcibiskup prosadil jako první úkol dobytí nevelkého královského města Stříbra, obsazeného v předchozím roce husity.
To byla osudová chyba. Když spojené husitské síly vytáhly počátkem srpna Stříbru na pomoc, propadli křižáci panice a houfně prchali z českého území. Marně se je kardinál snažil u Tachova zastavit a obrátit proti nepříteli. Nakonec byl rád, že se zachránil sám. Husité se zmocnili města Tachova a po několika dnech i zdejšího hradu. Spolu se Stříbrem tak měli nyní k dispozici dvě strategicky důležité lokality pro výpady na říšské území.
V Tachově ukořistili i proslulou bombardu Václava IV., zvanou Chmelík. Dělo později stálo jako trofejní kus po dlouhá desetiletí na táborském náměstí. Nyní byste je tam marně hledali. V roce 1547 muselo město vydat panovníkovi i staré palné zbraně. Z Chmelíka pak mistr Jaroš odlil slavnou Zpívající fontánu, dodnes umístěnou v zahradě Královského letohrádku na Pražském hradě.
Pátá a zároveň poslední křížová výprava proti husitům se uskutečnila v létě 1431, již v době, kdy začínal jednat basilejský koncil. Jeho právě jmenovaný president Giuliano Cesarini stanul ve funkci kardinála-legáta v čele kruciáty, jejímž vojenským velením byl pověřen braniborský markrabě Fridrich.
Všechny předchozí chyby se ale do puntíku opakovaly. Křižáci se neodvážili hlouběji do českého vnitrozemí, drancovali pohraniční vesnice a posléze oblehli Domažlice. Při zprávě o blížících se husitských sborech vzali 14. srpna nohy na ramena. Cesarini pak na základě vlastní zkušenosti usoudil, že vojenská intervence není řešením, a nabídl husitům jednání s koncilem.
Nezdařené tažení mělo ještě jednu dohru. Západočeští katoličtí šlechtici vpadli na říšské teritorium odvetou za škody, které způsobili křižáci jejich poddaným.
Vzdor rozmíškám dokázaly husitské svazy postupovat i společně, což potvrdily 16. června 1426, když drtivě porazily vojska vypravená ze Saska, Durynska, Horní Lužice a Chebska k záchraně Ústí nad Labem.
