Lidovky.cz

Husité: mýty a fakta

Vyprávění, jak poddané obyvatelstvo v cizině vítalo husity jako bratry, patří spíš do říše pohádek


Fotogalerie 2

Mikoláš Aleš – Husita na Baltu. | foto: Wikimedia Commons, Public domain

Premium Seriál
PRAHA - Až do poloviny dvacátých let 15. století se všechny podstatné válečné události odehrávaly na teritoriu Čech a Moravy. I v počátečním revolučním období sice docházelo k násilným vpádům husitských oddílů za hranice, především v oblasti Českého lesa a Šumavy, byly to však akce menšího rozsahu, motivované snahou aspoň částečně poplenit blízké nepřátelské zázemí a získat kořist, nejčastěji hovězí dobytek.
Husité: mýty a fakta

Těchto výprav, v nichž husitský zájem nejednou splýval se soukromým záštím, se účastnily desítky, maximálně stovky osob. Pro mohutná tažení několikatisícových vojsk daleko za hranice Českého království a Moravy nazrála doba až v letech 1425–1426, kdy husitské svazy získaly kontrolu nad důležitými komunikacemi, spojujícími vnitrozemí s cizinou.

Začal čas expanze, jinak řečeno éra spanilých jízd. To je pojmenování sice vžité a poetické, leč zavádějící. Čeští kronikáři totiž označili jako spanilou jízdu jednu jedinou výpravu, kterou podnikla spojená husitská vojska na přelomu let 1429-1430 a jež velikým obloukem, vedeným přes Míšeňsko a Durynsko, pronikla až do blízkosti Norimberka.

Autor:
Vzrušenou dobou od kostnického koncilu až po události, jež následovaly po „vykrvácení” u Lipan v seriálu HUSITÉ: MÝTY A FAKTA provádí historik Petr Čornej.

Adjektivum spanilý přitom nemělo nic společného ani s krásou, ba ani s pannami, zato souvisí s podstatným jménem pán. Husité si tehdy jako páni podmanili řadu německých měst i hradů, které donutili k placení obrovského výkupného a výpalného, dobovým jazykem řečeno k složení holdu.

Propagace čtyř artikulů pražských

Pro všechny ostatní vojenské výpravy do zahraničí se v českých textech objevuje z němčiny převzaté pojmenování rejsa, popřípadě domácí ekvivalent jízda.

Husitská tažení za české hranice vždy sledovala cíl zasáhnout nepřítele na jeho vlastním teritoriu. V případě výprav do katolických vedlejších zemí Koruny české však husité manifestovali i nároky na tyto oblasti, neboť se považovali za politické reprezentanty Českého království, jemuž byly ostatní korunní země podřízeny. Dolní a Horní Lužici ovšem pouze plenili, aniž se tu uchytili.

Zato ve Slezsku, kam husitská vojska výrazněji pronikla při velké jízdě v předjaří roku 1428, vybudovali táborité ucelenou síť vojenských posádek (Otmuchów, Wierzbno, Niemcza, Gliwice, Kluczbork), které podléhaly velení hejtmana a kněze Bedřicha ze Strážnice. Významným husitským pomocníkem ve Slezsku byl kníže Zikmund Korybutovič, jenž nezapřel pročeské sympatie.

Husitské svazy si sféry vlivu v korunních zemích rozdělily. Táborité cílili na Slezsko a sirotci na Horní Lužici, kterou znepokojovaly posádky útočící z hradů v Lužických horách. Do německých oblastí Svaté říše římské, rakouských zemí spadajících pod vládu Albrechta V. Habsburského a Zikmundových Uher mířila vojska všech husitských uskupení. I v Uhrách, konkrétně na dnešním Slovensku, fungovaly husitské posádky, mimo jiné v Trnavě a v Topolčanech. Opěrné husitské body, i když jen výjimečně, bychom nalezli také v Horní Falci a v Dolních Rakousích.

Rovněž rejsy do německých, uherských a rakouských regionů plnily vedle vojenského i politické a ideové zadání. Hodlaly přimět zdejší vládce, aby donutily církevní orgány poskytnout husitům veřejné slyšení. To se sice nedařilo, nicméně husitští kněží využívali vojenských tažení k propagaci čtyř artikulů pražských mezi místními obyvateli. Určitě proto museli dobře ovládat němčinu.

Důležitým, ba mnohdy hlavním motivem zahraničních rejs byly důvody ekonomické. Vydržování stálých polních vojsk neúnosně zatěžovalo zemi, a tak bylo nejlepším řešením, aby se o sebe postarala sama a pokud možno na cizím. Navíc ze zahraničí přivážela znamenitou kořist, nejen stáda hovězího dobytka, ale i produkty, které v husitských Čechách postižených (ač zdaleka nikoliv neprodyšnou) hospodářskou blokádou chyběly.

Lidé v oblastech, jež řádění husitských vojsk opakovaně postihovalo, propadali zoufalství. V tomto ohledu neexistovaly rozdíly mezi Horní Falcí, Slezskem, nebo Rakousy a Uhrami, kam se husité s podzimem vydávali na víno. Vesničané se ukrývali v lesích, kam odháněli i hospodářská zvířata, a po přestálém nebezpečí s hrůzou hleděli na zdevastované kláštery a kostely i vyloupené stodoly, jež po sobě Češi zanechávali. Mnozí rolníci dokonce neváhali vzít do rukou zbraň a po boku svých vrchností se postavit nenáviděným vetřelcům. Vyprávění o tom, jak poddané obyvatelstvo v zahraničí vítalo husity bezmála jako bratry a osvoboditele, patří do říše pohádek.

Husité na Moravě

Král Zikmund Lucemburský neutrpěl porážky pouze v Čechách, nýbrž i na Moravě, byť se zdálo, že ji v listopadu 1421 získal plně pod kontrolu. Kališnická šlechta, podporovaná českými husity, se však s poměry nesmířila. Přetížený Zikmund, který si význam Moravy jako strategického teritoria mezi Českým královstvím, Slezskem, Uhrami a Dolními Rakousy, dobře uvědomoval, předal v říjnu 1423 vládu v zemi svému zeti Albrechtovi V. Habsburskému. Vévoda s pomocí rakouských vojsk a rakouské šlechty i militantního olomouckého biskupa Jana Železného většinu Moravy brzy ovládl, ale jen nakrátko.

OSOBNOST DOBY: ZIKMUND KORYBUTOVIČ

Navzdory zajetí na husity nezanevřel

Po smrti otce Dmitrije Korybuta, litevského knížete, vyrůstal na dvoře svého strýce a polského krále Vladislava II. Jagiella. Tehdy také přestoupil od pravoslaví ke katolicismu.

V roce 1410 bojoval Zikmund Korybutovič proti Řádu německých rytířů v bitvě u Grunwaldu a zde nepochybně poznal řadu českých šlechticů. Z rozhodnutí druhého strýce, litevského velkoknížete Vitolda Alexandra, se na jaře 1422 vypravil do Čech, aby se tu ujal úřadu správce království. Už na jaře 1423 ho však litevský strýc stáhl zpět.

Ani druhá česká mise v letech 1424–1427, kdy se Korybut exponoval na straně pražského svazu, nebyla úspěšná. Skončila jeho zajetím a posléze vypovězením ze země. Přesto na husity nezanevřel a pomáhal jim na severní Moravě i ve Slezsku.

Zahynul 1. září 1435 v bitvě u Wilkomierze, v níž litevská knížata bojovala o vládu nad státem, zahrnujícím tehdy i velké oblasti Bílé Rusi a pozdější Ukrajiny.

Už na podzim 1424 husitská vojska dobyla celou řadu lokalit a táborité umístili své posádky do Třebíče, Ivančic a Moravského Krumlova. Bodem zlomu bylo ovládnutí Břeclavi, klíčového místa pro výpady do Uher a Dolních Rakous, táborskými a sirotčími oddíly. Albrechtova marná snaha zmocnit se roku 1426 tohoto strategicky důležitého města předznamenala dramatické oslabení katolické strany na Moravě. Biskup a nově jmenovaný kardinál Jan Železný raději odešel do Uher, kde roku 1430 zemřel. Od přelomu let 1427 a 1428 byla husitská převaha v zemi markantní, a nic na ní nezměnila ani dílčí Albrechtova vítězství v létě 1431.

V porovnání se situací v Čechách mělo husitství na Moravě specifické rysy. I tady sice dočasně vznikala střediska radikálního husitismu (Uherský Ostroh, Červený Martinkov), ale stěžejní úlohu hrála šlechta, především vysoká. S jistým zjednodušením se proto dá mluvit o moravském husitském venkovu, zatímco všechna velká města nadále zůstávala katolická. I to byl důvod, proč v moravském prostředí nevznikla stálá polní vojska. Moravští husitští šlechtici se však ochotně připojovali k husitským tažením, ať již směřovala do Slezska nebo do Uher. Na prahu třicátých let se expanze moravských kališníků zastavila. I je permanentní boje vyčerpaly. Neutěšené hospodářské poměry, zhoršované klimatickými výkyvy, přiměly husity a katolíky k uzavírání série příměří s cílem zajistit aspoň základní chod zemědělských prací na polích a vinicích.

Dvě porážky v řadě

Jen několik týdnů po slavném triumfu u Domažlic seslal Bůh husitům dvě vážná varování. Na sklonku září 1431 vyrazili táborští šlechtičtí spojenci pod velením Mikuláše Sokola z Lamberka „na víno“ do Dolních Rakous. Řádili tu náramně a poté se bezstarostně a s plnými vozy i s ukořistěným dobytkem vraceli domů. V blízkosti městečka Waidhofen an der Thaya (Bejdov nad Dyjí) je ale 14. října zaskočilo vojsko složené z místních šlechticů, žoldnéřů vypravených ze Znojma a Českých Budějovic i rozzuřených sedláků, kteří už měli dost „českého vinobraní“. Z celkového počtu 2000 mužů ztratil Sokol téměř polovinu a byl rád, že s ostudou unikl do Čech.

Ještě větší katastrofa stihla sirotčí polní vojsko, kterému velel hejtman Jan Čapek ze Sán a jež zhruba ve stejnou dobu plenilo v okolí uherské Nitry. Kvůli zničenému mostu nemohli sirotci překročit Váh a devítidenní cesta proti toku řeky až k Ilavě se pro ně v listopadových deštích a bahnitém terénu změnila v horor. Oddíly uherské lehké jízdy jim způsobily těžké ztráty, takže na české území dorazilo torzo vojska, téměř bez vozů a také bez kořisti.

Výprava na Balt

Chuť si vrchní hejtman sirotčího polního vojska Jan Čapek spravil v létě 1433, kdy se dal najmout do služeb polského krále Vladislava II., v jehož žoldu pak se svými muži podnikl po boku polských spojenců tažení proti Řádu německých rytířů do Pobaltí. Byla to vůbec nejdelší husitská vojenská výprava do zahraničí.

Při vpádu do řádového státu dobyli spojenci město Tczewo, kde prý dal Čapek upálit několik českých žoldnéřů sloužících Řádu, a 1. září stanuli na jižním břehu Baltu v blízkosti Gdaňsku. Pro Čechy, kteří moře nikdy neviděli, to byl zážitek na celý život. Dováděli jako malé děti, pořádali turnaje a někteří byli i pasováni na rytíře.

Příměřím uzavřeným 13. září mezi Polskem a Řádem vojenská kampaň skončila. Od polského panovníka obdržel Čapek dar vskutku královský, živého velblouda. Dlouho se z něj neradoval. Při obléhání Plzně velblouda ukořistili obránci města. Král Zikmund pak statečné a nedobyté Plzni udělil exotické zvíře do znaku. Pyšní se jím dodnes.

zpět na článek

© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.